„Děkuju ti,“ řekla už mnohem klidněji. „Dneska mě vážně zachraňuješ. Nevím, co bych si bez tebe počala.“
Usmál jsem se, vzal klíče od auta a zaklapl notebook. Tehdy jsem ještě netušil, že tahle naprosto běžná prosba odstartuje den, který mi převrátí život naruby.
Šéfovi jsem stručně vysvětlil, že musím řešit naléhavou rodinnou záležitost, a odjel jsem. Jakmile jsem prošel dveřmi školky, Elišce se rozzářil obličej, jako by se kolem ní rozsvítily stovky světel.
V tu chvíli mi došlo, jak moc mi podobné okamžiky chybějí. Práce mi zabírala tolik času, že jsem skoro zapomněl, jak úžasné je, když vás vlastní dítě vítá s naprosto upřímnou radostí.
„Tatínku!“
Rozběhla se ke mně a její malé tenisky zakvílely na hladké podlaze chodby.
Klekl jsem si, pevně ji objal a několik vteřin ji jen držel.
„Ahoj, sluníčko,“ usmál jsem se na ni. „Pojedeme domů?“
„Jó!“ vykřikla nadšeně a přikývla.
Z věšáku jsem sundal její růžovou bundu s obrázky medvídků na rukávech a pomáhal jí do ní. Celou dobu bez přestání mluvila. Vyprávěla mi, co jí během svačiny řekla kamarádka Terezka, a já ji s radostí poslouchal.
Potom naklonila hlavu na stranu a s dětskou nevinností se zeptala:
„Tati, proč dneska nepřišel ten nový tatínek jako vždycky?“
Ruce mi zůstaly nehybně viset uprostřed zapínání zipu.
Na několik vteřin jsem úplně ztuhl.
„Co jsi říkala, zlatíčko?“ zeptal jsem se opatrně. „Jaký nový tatínek?“
Podívala se na mě, jako bych právě položil tu nejpodivnější otázku na světě.
„No přece nový tatínek. Skoro vždycky mě vyzvedává. Potom jedeme pro maminku do práce a společně domů. Někdy se jdeme taky projít. Minulý týden jsme byli v zoo a dívali se na slony. Chodí i k nám domů, když tam nejsi. Je hodný. Občas mi přinese sušenky.“
Měl jsem pocit, jako by mi někdo vytrhl podlahu zpod nohou.
Hruď se mi sevřela a srdce se rozbušilo tak prudce, až mi jeho tep hučel v uších. Přesto jsem se ze všech sil snažil, aby na mém obličeji nebylo vidět nic z toho, co se ve mně odehrávalo.
„Aha,“ pronesl jsem co nejklidněji, i když jsem sotva ovládal hlas. „Dnes asi nemohl přijet, a tak jsem tu já. Ale jsi ráda, že jsem tě vyzvedl já, viď?“
„Jasně!“ zasmála se.
Potom dodala něco, co mě zasáhlo ještě tvrději.
„Stejně mu nerada říkám tatínku, i když mě pořád prosí, abych mu tak říkala. Připadá mi to divné. Proto mu říkám nový tatínek.“
Těžce jsem polkl.
„Dobře,“ zamumlal jsem. „To je úplně v pořádku.“
Celou cestu domů se jí pusa nezastavila.
Vyprávěla o paní učitelce Novotné, o tom, jak do ní Matěj na pískovišti omylem strčil a pak se jí omluvil. Nadšeně popisovala velkou žirafu, kterou nakreslila, i pochvalu, již za obrázek dostala.
Čas od času jsem přikývl.
„Aha.“
„Opravdu? To je krásné.“
„Tak to muselo být zajímavé.“
Ve skutečnosti jsem téměř nic z jejích slov nevnímal.
Všechny moje myšlenky se točily kolem jediné otázky, která se vracela znovu a znovu jako poškrábaná gramofonová deska.
Kdo sakra byl ten „nový tatínek“?
A proč Kateřina po vyzvednutí vozila Elišku do své kanceláře?
Nikdy se mi o ničem podobném nezmínila.
Když jsme dorazili domů, připravil jsem Elišce její oblíbenou večeři: malé kuřecí řízečky a těstoviny se sýrovou omáčkou. Potom jsem si s ní sedl na koberec v obýváku a pomáhal jí skládat puzzle.
Navenek jsem se snažil působit normálně. Uvnitř se však moje mysl propadala do stále temnějších představ.
V noci jsem ležel vedle Kateřiny. Ona spala klidně, zatímco já bez hnutí zíral do stropu.
Několikrát jsem měl chuť ji probudit, podívat se jí přímo do očí a okamžitě požadovat vysvětlení.
Pokaždé mě však něco zastavilo.
Možná strach z odpovědi.
Možná jsem potřeboval nejprve zjistit pravdu, než ji obviním z něčeho, co by mohlo zničit celou naši rodinu.
Ať už byl důvod jakýkoli, tu noc jsem nezamhouřil oči.
Do rána jsem se rozhodl.
Zavolal jsem do zaměstnání a oznámil, že jsem nemocný. Šéfovi jsem namluvil, že mám silné žaludeční potíže a nejsem schopný přijít. Kolem poledne jsem sedl do auta a zamířil ke školce.
Zaparkoval jsem na opačné straně ulice. Vybral jsem si místo, odkud jsem dobře viděl na hlavní vchod, ale současně byl dostatečně daleko, aby si mě nikdo nevšiml.
Podle obvyklého rozvrhu měla Kateřina přijít kolem třetí.
Jakmile se otevřely dveře a učitelky začaly vyvádět děti ven, téměř jsem nedýchal.
K Elišce však nekráčela Kateřina.
Prsty jsem sevřel volant tak silně, až mi zbělely klouby.
„Co to…?“ zašeptal jsem. „Ne. Tohle přece není možné.“
Muž, který vzal mou dceru za ruku, byl David.
Kateřinin osobní asistent.
Byl o několik let mladší než ona, možná o pět nebo šest. Upravený, pohledný, neustále se usmívající mladý muž, kterého jsem občas zahlédl na fotografiích z firemních večírků. Jeho tvář se několikrát objevila v pozadí pracovních videí a jeho jméno jsem čas od času zaslechl, když Kateřina vyprávěla o kanceláři.
To bylo všechno.
Alespoň jsem si to do té chvíle myslel.
Prudce jsem vytáhl telefon a začal fotografovat. Ruce se mi třásly tak silně, že jsem zařízení stěží udržel rovně.
Jedna část mého já chtěla okamžitě vyskočit z auta, rozběhnout se k němu a odtrhnout ho od mé dcery.