„Co mám dělat?“
„Připravit se,“ odpověděla Alena. „Přijde se omlouvat. Bude vykládat, jak je mu zle. Bude hrát na city. Možná začne i brečet. Nesmíš povolit.“
Anna se pousmála.
Povolit?
Byla dávno promrzlá až na kost.
Petr se skutečně objevil o dva dny později.
K večeru.
Anna seděla na parapetu a sledovala, jak po skle stéká déšť.
Ozvalo se zaklepání.
Otevřela dveře.
Petr stál na chodbě.
Neoholený.
Bunda byla pomačkaná.
Tvářil se nešťastně.
Bylo z něj lehce cítit alkohol, jako by vypil jen trochu, aby našel odvahu.
„Anno,“ vydechl. „Můžu dál?“
Mlčky ustoupila stranou.
Petr vešel.
Rozhlédl se po ubohém pokoji.
Na okamžik se mu ve tváři objevil špatně skrývaný odpor.
Rychle ho však potlačil.
„Anno, jsem idiot. Všechno jsem zničil. Odpusť mi.“
A potom si klekl.
Přímo doprostřed pokoje.
Jako hrdina z levného melodramatu.
Anna se na něj dívala shora.
„Pochopil jsem, že bez tebe nedokážu žít,“ pokračoval Petr a sevřel její ruku. „Máma úplně zešílela. Prodala chatu skoro za nic, aby zaplatila dluhy. Půlku peněz propila. Teď na mě křičí, že jsem nedokázal udržet ‚dojnou krávu‘. Anno, já bez tebe nemůžu být.“
Anna si ruku klidně vysvobodila.
„A co navrhuješ?“
„Začneme znovu. Od matky odejdu. Úplně. Přerušíme spolu vztahy. Všechno napravím. Jen se ke mně vrať.“
Anna ho mlčky pozorovala.
Pak si všimla několika maličkostí.
Boty měl čisté.
Drahé.
Téměř nové.
Nehty pečlivě zastřižené.
Obličej byl sice neholený, ale pleť měl upravenou.
A pach.
Žádný zápach alkoholu.
Petr voněl drahým pánským parfémem.
Stejným, jaký mu Ludmila každý rok kupovala k Vánocům.
Anna neřekla ani slovo.
Přešla k bundě, kterou Petr nechal na židli.
Sáhla do kapsy.
Nahmatala telefon.
Vytáhla ho.
„Hej!“ Petr okamžitě vyskočil. „Vrať mi ho!“
Anna už však obrazovku odemkla.
Heslo nikdy nezměnil.
Otevřela komunikátor.
Poslední zprávy si psal s Ludmilou.
„Mami, dělám všechno, jak jsi řekla. Napiš mi ještě jednou, co přesně jí mám říkat. Už má oči plné slz, myslím, že za chvíli povolí.“
Odpověď zněla:
„Tlač na city, hlupáku. Řekni jí, že jí odpouštíš ten její sprostý jazyk. Hlavně ji přiměj podepsat souhlas s refinancováním dluhu. Podstrč ji místo nás, vždyť jsi její manžel.“
Anna dočetla celou konverzaci.
Potom zvedla oči k Petrovi.
Stál před ní s bledým obličejem a pootevřenými ústy.
„Ty…“ zašeptal.
„Ano, já.“
Anna klidně položila telefon do zásuvky stolu.
„Víš, Petře, kdysi jsem opravdu věřila, že jsi jen zmatený člověk. Myslela jsem, že jsi obětí své matky. Dokonce mi tě bylo líto. Teď už ale vím, že žádná oběť nejsi. Jsi její plnohodnotný komplic. Dobrovolně jsi mě vydal napospas své matce, jen abys mohl dál sedět pod jejím křídlem.“
Anna si sedla na židli a složila ruce do klína.
„Dobře. Souhlasím, že se sejdeme a všechno probereme. Zítra přijď i s matkou. Sem. Sepíšeme dohodu.“
Petrova tvář ožila.
„Vážně?“
„Vážně.“
Anna se usmála.
„A teď odejdi.“
Odešel téměř šťastný.
Anna počkala, dokud jeho kroky na schodišti neutichly.
Pak zavolala Aleně.
„Přijdou oba. Připrav notáře a policistu. Vezmeme je při činu.“
Na druhém konci nastala krátká pauza.
„Jsi si jistá?“ zeptala se kamarádka vážně.
„Naprosto. Mám bankovní výpisy, účtenky, Věřino svědectví, zprávy s realitním makléřem. A dnes přišla odpověď z Londýna. Ludmila zfalšovala podpis na dokumentech o opatrovnictví. To už je trestný čin.“
Alena si odfrkla.
„Šikovná holka. Zítra v šest budu u tebe.“
„Dobře.“
Anna hovor ukončila a pohlédla z okna.
Déšť ustal.
Nad městem se obloha pomalu projasňovala.
Následující den přesně v šest večer někdo zaklepal na dveře.
Anna otevřela.
Na prahu stál Petr s Ludmilou.
Tchyně si stále zachovávala obvyklou povýšenost.
Úzkost v očích však nedokázala skrýt.
Petr nervózně otáčel knoflíkem na bundě.
„Pojďte dál,“ řekla Anna a ustoupila stranou.
Na stole stály tři sklenice a láhev nejlevnější limonády.
Anna se posadila.
Gesto jí naznačilo, aby si sedli také.
Ludmila přejela pokoj znechuceným pohledem.
„Kvůli tomuhle jsi nás pozvala do téhle díry?“
„Nepozvala jsem vás, abychom hodnotili interiér,“ odpověděla Anna klidně. „Sedněte si.“
Posadili se.
Anna před ně položila složku.
„Tady,“ poklepala prstem na desky, „je účtenka z klenotnictví. Bankovní výpisy. Svědecké výpovědi. A to nejzajímavější — odborný posudek potvrzující, že podpis na dokumentech o Petrově opatrovnictví byl zfalšovaný. Dokumenty přišly z Londýna.“
Ludmila okamžitě zbledla.
„Jaký nesmysl?“
„Žádný nesmysl.“
Anna složku otevřela.
„Tady je kopie soudního rozhodnutí o opatrovnictví. Váš podpis byl označen za padělek. Je k tomu znalecký posudek.“
Tchyně jí dokument vytrhla a rychle přejela očima řádky.
Prsty se jí viditelně třásly.
„Kde jsi to vzala?“
„Zanechala jste za sebou příliš mnoho stop,“ pokrčila Anna rameny. „Když jste mi vykradla byt, z nějakého důvodu jste si myslela, že dokumenty existují jen na papíře. Kopie však byly dávno uložené v cloudu. A když jste vyhrožovala Naděždě, proč jste to dělala písemně? Byla jste si příliš jistá, že si nic neuschová.“
Ludmila pomalu klesla na židli.