Během několika minut jako by zestárla o celá léta.
„Ty ničemu nerozumíš,“ řekla tiše. „Celý život jsem tomu chlapci obětovala. Chtěla jsem pro něj jen dobro. Stala jsem se jeho matkou. A ta… ta alkoholička své dítě opustila!“
„Neopustila ho,“ přerušila ji Anna. „Řekli jste jí, že dítě zemřelo. Potom jste jí celé roky platila za mlčení. Dopisy se k Petrovi nikdy nedostaly. Skoro třicet let svého syna hledala. A vy jste ho vychovala jako vyděšené štěně, které se celý život bálo, že ho někdo odloží zpátky.“
Anna se podívala na Petra.
Seděl bledý jako zeď a pevně svíral pěsti.
„A pokud jde o tebe,“ pokračovala, „jsi dospělý muž. Takže odteď budeš své matce platit diamanty sám. Já si raději pořídím kočku. Se zvířaty se člověk alespoň nemusí přetvařovat.“
Petr prudce vstal.
„Anno, počkej! Všechno můžeme vyřešit! Můžeme se domluvit! Odejdu od ní! Já…“
„Sedni si.“
Annin hlas byl tak ostrý, že si skutečně znovu sedl.
Přisunula k nim několik listů.
„Tohle je dohoda. Vrátíte mi všechny peníze. Celkem dva miliony čtyři sta tisíc korun. Ludmila Novotná také vrátí všechny šperky ukradené z trezoru. Lhůta je jeden týden. Pokud za sedm dní nebudou peníze ani věci vrácené, podám trestní oznámení. Vzhledem k padělaným dokumentům o opatrovnictví mohou být následky velmi vážné. Pro vás, paní Novotná. A také pro tebe, Petře, pokud vyšetřování prokáže, že jsi byl spolupachatelem finančního podvodu.“
Ludmila si zakryla tvář dlaněmi.
Ramena se jí roztřásla.
„Všechno jsi zničila,“ zasténala. „Ty nuzná holko… rozbila jsi mou rodinu.“
Anna pomalu vstala.
„Ne. Zničila jste si ji sama. Chamtivostí. Lží. Kontrolou. Nenávistí. Já jsem jen zavřela dveře.“
Vzala kabelku a zamířila k východu.
U dveří se zastavila a otočila.
„Jeden týden. Potom policie.“
Pak odešla.
Ani se neohlédla.
Před domem na ni čekala Alena.
Stála vedle auta, kouřila a oklepávala popel do prázdné plechovky.
„Tak co?“
Anna beze slova nastoupila na místo spolujezdce.
„Jeď.“
Alena nastartovala.
„Jak ti je?“
Anna se dívala z okna.
Večerní město pomalu ubíhalo kolem.
Šedé paneláky.
Asfalt lesklý po dešti.
Pár lidí na zastávkách.
Otevřela kabelku a vytáhla babiččinu brož.
Tu, kterou stihla schovat ještě před stěhováním.
Staré stříbro.
Ztmavlý ametyst.
Anna přejela palcem po chladném kameni.
„Víš, Aleno, dřív jsem se strašně bála, že zůstanu sama. Myslela jsem, že samota je to nejhorší, co člověka může potkat.“
Na chvíli zmlkla.
„Pak jsem pochopila, že skutečná samota vypadá jinak. Je to tehdy, když jsou kolem tebe lidé, ale uvnitř zůstává jen prázdno. Teď je ve mně také prázdno. Jenže je tiché. A víš co? To ticho je pro mě cennější než všechny peníze.“
Alena se pousmála.
„To není špatné. Můžeš si to dát jako status.“
Anna se usmála.
A poprvé po velmi dlouhé době se neusmály jen její rty.
Rozzářily se i její oči.
„Jeďme domů,“ řekla. „Teď budu mít nový domov. A kočku. Opravdu si pořídím kočku.“
Auto se plynule rozjelo.
Anna se opřela do sedadla a zavřela oči.
Uvnitř bylo stále prázdno.
Tentokrát ji však ta prázdnota nedusila.
Osvobozovala ji.