„Petříčku, jdi domů,“ procedila Ludmila mezi zuby. „Je to nějaká šílená ženská.“
„Tohle je tvoje skutečná matka,“ řekla Anna tiše. „Biologická. Ludmila tě v roce 1994 odvezla z Londýna, zfalšovala dokumenty a celý život tě držela ve strachu. Tvrdila ti, že tě může vrátit do dětského domova.“
Petr ztuhl.
Tvář mu zešedla.
„Co… co to povídáš?“
„Pravdu.“
Anna ukázala na neznámou ženu.
„Má výsledky DNA a dopisy, na které tvoje ‚máma‘ celé roky neodpovídala.“
Ludmila vykřikla.
Vrhla se k Anně.
Věra, která právě vyšla ze svého bytu, se však postavila mezi ně.
„Dost, Lído,“ řekla klidně. „Všechno vím. Tehdy jsem pracovala v té nemocnici. Na vlastní oči jsem viděla, jak odvážíš dítě. Přestaň s tím divadlem.“
Ludmila se zarazila.
Obličej se jí zkřivil.
„Ty!“ zasyčela. „Ty jsi všechno zničila!“
„Ne,“ odpověděla Věra. „Všechno sis zničila sama. Svou chamtivostí.“
Anna vyšla na chodbu.
Podívala se na Petra.
Držel se zárubně a těžce dýchal.
Potom obrátila pohled k tchyni.
„Teď mě poslouchejte velmi pozorně,“ řekla chladně. „Okamžitě vrátíte všechno, co jste odnesla z mého bytu. Jinak jdu na policii. Oznámení nebude jen kvůli krádeži, ale také kvůli podvodu s úvěrem. A jestli se policisté dostanou k vaší kabelce dřív než já, najdou v ní všechny účtenky sami.“
Ludmila se pokusila něco říct.
Anna zvedla ruku.
„Mlčte. Ještě jsem neskončila.“
Vytáhla z kapsy vytištěný výpis z banky, který si ráno uložila z aplikace.
„Tady jsou všechny transakce. Pravidelně jste vybírala peníze z mého účtu. Peníze, které jsem si odkládala na léčbu.“
Na chvíli se odmlčela.
„Na umělé oplodnění, paní Novotná. Jsem neplodná. Mlčela jsem o tom, protože jsem nechtěla Petra ranit. A vy jste mé úspory utrácela za závěsy, restaurace a diamanty.“
Na chodbě zavládlo naprosté ticho.
I sousedé přestali šeptat.
Petr zvedl hlavu.
Anna v jeho očích neviděla soucit.
Ani lítost.
Jen strach.
Ale opět ne o ni.
Bál se o sebe.
„Anno,“ zachraptěl, „proč to říkáš před cizími lidmi?“
„A co ještě mám ztratit?“
Anna se usmála bez radosti.
„Všechno ostatní už jsi mi vzal.“
Petr náhle udeřil pěstí do zdi.
Ze stropu se sesypala omítka.
„Proč jsi tohle udělala?! Proč do toho zatahuješ cizí lidi?! Máma má pravdu! Jsi obyčejná nula, která rozbila naši rodinu!“
Anna se na něj klidně podívala.
A právě v té chvíli konečně pochopila všechno.
On si ji nikdy nevybere.
Nikdy.
Vždycky si zvolí iluzi, v níž prožil celý život.
Iluzi mateřské lásky.
I kdyby ta „láska“ byla postavená na strachu, lži a manipulaci.
Anna si sundala snubní prsten.
Tenký stříbrný kroužek, který si kdysi koupili z její první pořádné výplaty.
Přistoupila k Ludmile a vložila jí ho do kapsy drahého kabátu.
„Vezměte si ho,“ řekla. „A vezměte si i svého syna. Já už nikoho cizího nepotřebuji.“
Potom odešla.
Scházela po schodech, aniž se jedinkrát ohlédla.
Za jejími zády ještě dlouho zněl křik.
Anna se však nezastavila.
Vyšla z domu.
Zhluboka se nadechla chladného ranního vzduchu.
A vykročila pryč.
Následující dny strávila v maličkém pronajatém pokoji na okraji města.
Šedý, stísněný obdélník.
Ošuntělé tapety.
Starý proleželý gauč.
Obyčejný stůl.
Jediná židle.
Z netěsnícího okna neustále táhl chlad.
Annině to však bylo jedno.
Hodiny seděla u stolu a rozkládala před sebou bankovní výpisy, účty, účtenky a potvrzení.
Finanční propast byla obrovská.
Dva miliony čtyři sta tisíc korun.
Nebyla to jen čísla.
Byly to roky jejího života.
Léta tvrdé práce.
Odmítnuté dovolené a výlety.
Směny navíc.
Bezesné noci.
A zničený sen o vlastním domově.
Někdy Anna jen seděla a dívala se do zdi.
Vzpomínala na maminku.
Na její hlas.
Na to, jak ji ještě za života několikrát varovala:
„Nedávej mu celou sebe, Aničko. Je to maminčin mazánek. U ní také jednou shnije.“
Anna jí nevěřila.
Myslela si, že láska všechno napraví.
Že Petr se jednoho dne změní.
Teď její matka ležela na hřbitově a Anna seděla v cizím malém pokoji, pomalu se rozpadala a dusila se vinou.
Třetí den jí zavolala Alena.
Kamarádka z univerzity.
Advokátka specializující se na rodinné právo.
Tvrdá.
Cynická.
Dvakrát rozvedená.
S ostrým jazykem a ještě ostřejším rozumem.
„Poslouchej mě pozorně,“ začala bez pozdravu. „Nebudeme tahat zodpovědnost jen z tvé milované tchyně, ale i z toho drahého manžela. Jestli si celé roky hrál na dědice království, teď ať jeho královna platí účty. Ty zatím přemýšlej, jak dostat zpět své peníze a neutopit se v jejich špíně. Případ vezmu zdarma. Chci jen kávu a možnost párkrát říct: Já jsem tě varovala.“
Anna se poprvé po několika dnech lehce usmála.
Asi o týden později jí Alena poslala zvukovou zprávu z hlasové schránky.
Petrův hlas byl nezřetelný.
Zřejmě byl opilý.
„Anno… sakra… všechno jsem ztratil. Máma řekla, že když jsi odešla, nepotřebuje už ani mě. Zablokovala mi všechny karty. Teď jsme skoro bez peněz. Poslouchej… možná už toho bylo dost. Můžu za tebou přijít? Smím?“
Pod nahrávkou Alena napsala:
„Brzy se připlazí. Připrav se. Bude to jeho poslední pokus úplně tě zničit.“
Anna si zprávu přečetla několikrát.
Potom kamarádce zavolala.