Na druhém konci nastalo ticho.
„Anno, hlavně se nerozčiluj. Byla tu. Před dvěma dny. Chtěla, abych co nejrychleji našel kupce. Tvrdila, že se její syn s manželkou rozvádějí a byt je třeba prodat okamžitě. Jenže jí chyběly dokumenty, tak jsem ji poslal pryč.“
„Děkuji.“
Anna hovor ukončila.
Stále seděla na podlaze a tiskla telefon k hrudi, když se ozval zvonek.
Ani se nepohnula.
Zvonek zazněl znovu.
Nakonec vstala, došla ke dveřím a podívala se kukátkem.
Za dveřmi stál Petr.
V ruce držel kytici.
Anna otevřela.
„Ahoj,“ usmál se provinile. „Anno, všechno jsem si promyslel. Můžeme si promluvit?“
Natáhl k ní ruce, jako by ji chtěl obejmout.
Anna ustoupila.
„Proč jsi sem v noci chodil?“
Petr znehybněl.
„V noci? Já tu vůbec nebyl.“
„Tak kdo obrátil celý byt vzhůru nohama a vybral trezor?“
Petr viditelně zbledl.
„Nevím. Možná… máma?“
„Máma,“ zopakovala Anna. „Samozřejmě. Ta stejná máma, která má klíče, protože jsi jí nechal udělat kopii, aniž by ses mě zeptal.“
Petr sklopil hlavu.
„Anno, já…“
„Co ty?“
Dívala se mu přímo do očí.
„Přišel ses omluvit? Nebo tě matka znovu poslala vyjednávat?“
Petr neodpověděl.
Anna si všimla, jak se mimovolně podíval směrem k oknu, jako by kontroloval, zda někdo nestojí venku.
„Rozumím,“ řekla. „Odejdi.“
„Anno, opravdu to chci napravit!“
„Tak začni jednoduše. Vrať mi peníze. Vrať všechny šperky. Vrať dokumenty k bytu. A potom své matce řekni, že přes práh tohoto bytu už nikdy nevkročí.“
Petr nervózně polkl.
„Vždyť víš, v jakém je stavu. Trápí se. Má nemocné srdce.“
„A moje,“ Anna si položila dlaň na hrudník, „už uvnitř nic nemá. Díky tobě.“
Zavřela dveře přímo před jeho obličejem a zajistila je.
Potom se vrátila do ložnice, posadila se na okraj postele a zavřela oči.
Když je znovu otevřela, místnost už zalévalo denní světlo.
Nejspíš uběhlo několik hodin.
Přinutila se vstát, umýt se a převléknout.
Rozhodnutí bylo učiněno.
Odejde.
Nejdřív však chtěla najít alespoň něco, co by se jí mohlo později hodit.
Začala procházet věci, kterých se tchyně z neznámého důvodu nedotkla.
V zadní části skříně, za krabicemi s botami, si všimla staré lepenkové krabice plné dětských obrázků.
O tomhle úkrytu Anna nikdy nevěděla.
Krabici vytáhla.
Otevřela ji.
Uvnitř byly zažloutlé listy.
Na kresbách byla letadla, mraky, obloha a muž v pilotní uniformě.
Na zadní straně jednoho obrázku bylo dětským písmem napsáno:
„Táta je pilot. Až vyrostu, odletím také někam daleko.“
Na jiném stálo:
„Máma řekla, že když budu zlobit, vrátí mě zpátky do dětského domova.“
Po zádech jí přeběhl mráz.
Pokračovala v prohlížení papírů.
Dole ležel starý čtverečkovaný sešit.
Dětský deník.
Zápisky chlapce přibližně ve věku deseti let.
„Máma řekla, že nejsem její skutečný syn. Vzala mě z ústavu. Když ji nebudu poslouchat, vrátí mě zpátky.“
Anna sešit pomalu zavřela.
Teď už mnohému rozuměla.
Strachu.
Naprosté poslušnosti.
Neustálému pocitu viny.
Ludmila držela Petra celé roky na krátkém řetězu a jeho původ používala jako zbraň.
A on se v panické hrůze, že přijde o jedinou ženu, kterou považoval za matku, naučil splnit jakýkoli její požadavek.
I kdyby kvůli tomu musel zradit vlastní manželku.
Vtom se znovu ozval domovní zvonek.
Anna sebou trhla.
Přišla ke dveřím.
Podívala se kukátkem.
Na chodbě stála neznámá žena.
Byla hubená.
Vyčerpaná.
Pod očima měla tmavé kruhy.
Přesto v jejích rysech bylo něco podivně známého.
Jako ozvěna tváře Ludmily Novotné.
Jen působila starší a mnohem unavenější.
Anna otevřela.
„Dobrý den,“ řekla cizinka tiše. „Promiňte, že přicházím takhle. Vy jste asi Anna? Hledám Petra. Jsem jeho… biologická matka.“
Anna mimovolně ustoupila.
Ve stejném okamžiku se na schodišti ozval hluk.
Těžké kroky.
Zpoza rohu se vynořila Ludmila Novotná.
Bledá jako stěna.
Vlasy měla rozcuchané.
„Okamžitě zavři dveře!“ vykřikla a těžce oddechovala. „Je to podvodnice! Určitě má i falešné dokumenty!“
Neznámá žena se otočila.
Obě ženy si pohlédly do očí.
Vzduch na chodbě jako by náhle zhoustl a rozpálil se.
„Nejsem žádná podvodnice,“ řekla žena a hlas se jí zachvěl potlačovanými emocemi. „Jsem Petrova matka. Osmadvacet let jsem se ho snažila najít. A ty, Ludmilo, jsi mi platila za mlčení. Jenže peníze došly. A já už nemám co ztratit.“
Ludmila se pevně chytila zábradlí.
„Víš vůbec, co říkáš?! Jaká jsi jeho matka? Sama jsi ho opustila v porodnici!“
„Já ho neopustila!“ Žena se prudce narovnala. „Oklamala jsi mě. Řekli mi, že moje dítě při porodu zemřelo. Vy jste ho přitom odvezla do jiné země. Pravdu jsem zjistila teprve před pěti lety. Náhodou jsem uviděla jeho fotografii na sociální síti. Od té doby jsem ti psala a prosila tě, abych se mohla se synem alespoň jednou setkat. Vyhrožovala jsi mi a tvrdila, že zařídíš, aby mě zavřeli.“
Hluk na chodbě sílil.
Sousedé začali pootevírat dveře.
Někdo se díval shora přes zábradlí.
Anna stála na prahu a střídavě pozorovala jednu ženu i druhou.
Vtom se otevřely dveře výtahu.
Ven vystoupil Petr, kterého zřejmě přivolal křik.
„Co se tady děje?“ zeptal se zmateně a pohlédl z matky na cizinku.