Anna si mlčky obula tenisky a vzala klíče.
„Ty vůbec chápeš, že mi tvoje matka prakticky ukradla všechno?“ zeptala se, aniž se otočila. „Osm let jsem ty peníze šetřila. Osm let. Pracovala jsem na dvě směny. A ty mi teď vykládáš o nějaké povinnosti vůči ní.“
„Anno, nepřeháněj.“
Prudce se otočila.
„Já přeháním?“
Sáhla do kapsy jeho bundy a vytáhla účtenku, které si všimla už ráno, když hledala nabíječku.
Rozložila papírek před jeho obličejem.
„Tak mi vysvětli tohle. Diamantové náušnice. Sto osmdesát tisíc. Koupené minulý týden. Pro koho jsou? Pro mě? Moc dobře víš, že mám alergii na zlato. Takže pro maminku?“
Petr sklopil oči.
„Je to dárek… k narozeninám. Od nás obou.“
„Od nás?“
Anna se zasmála.
Ten zvuk byl suchý a nepříjemný, jako když praskne větev.
„Koupil jsi své matce diamanty za moje peníze v době, kdy jsem seděla v nemocnici u umírající maminky. Dochází ti vůbec, jak nenormální to je?“
Petr mlčel.
Anna se na něj dívala a najednou před sebou neviděla dospělého muže, ale rozbitou loutku.
Prázdnou schránku, v níž se celé roky hromadil strach, vina a cizí rozkazy.
Udělalo se jí fyzicky nevolno.
„Odcházím,“ řekla.
Petr prudce zvedl hlavu.
„Kam?“
„K Věře. Bydlí o patro níž. Dnes přespím u ní.“
„Anno, nedělej to. Promluvíme si v klidu.“
„Promluvíme?“
Anna už otevírala dveře.
„O čem? O tom, jak ses pokusil tajně vzít úvěr proti našemu bytu? O tom, jak tvoje matka celý rok vysávala moje peníze a ty jsi to kryl? Nebo o tom, že jsi mě možná nikdy doopravdy nemiloval?“
Petr zbledl.
„Co to říkáš? Samozřejmě, že jsem tě miloval.“
„Opravdu?“
Anna se zastavila na prahu.
„Tak proč ses mě za těch pět let ani jednou nezastal? Proč jsi pokaždé sklopil oči, když mě tvoje matka ponižovala? Proč jsi jí dovolil říkat mi žebračko a nuzná holko?“
Odpověď nepřišla.
Anna vyšla ven a zabouchla dveře.
Věra bydlela přímo o patro níž.
Otevřela téměř okamžitě, jako by věděla, že Anna přijde.
„Pojď dál,“ řekla jen a rychle si ji prohlédla. „Čaj je ještě teplý.“
Anna se posadila ke starému dřevěnému kuchyňskému stolu, sevřela v dlaních hrnek bylinkového čaje a všechno jí vyprávěla.
Bez slz.
Bez hysterických výkřiků.
Bez příkras.
Pouze vyjmenovávala fakta, jako by podávala svědectví.
Řekla jí o kartě.
O oslavě.
O telefonátu z banky.
O náušnicích i účtence.
Věra mlčela a občas zamíchala čaj malou lžičkou.
Potom náhle vstala, došla k příborníku a vytáhla staré fotoalbum s odřenými deskami.
„Anno, raději si sedni,“ řekla a otevřela album téměř na posledních stránkách. „Musím ti něco ukázat.“
Anna přistoupila blíž.
Na zažloutlé fotografii byla mladá Ludmila Novotná.
Stála na nemocniční chodbě a v náručí držela novorozené dítě.
Nemocnice však působila podivně.
Zjevně nebyla česká.
V pozadí byla cedule s cizojazyčným nápisem, který Anna dokázala rozluštit až po chvíli.
„Kde to je?“ zeptala se.
„V Londýně,“ odpověděla Věra tiše. „V roce 1994 jsem tam pracovala jako zdravotní sestra na smlouvu. Ludmila tehdy přijela s diplomatickými doklady. Vlastní děti mít nemohla. A pak se objevil ten chlapeček. Tvrdila, že je to odložené dítě. Odvezla ho odtamtud. Pokud vím, dokumenty byly zfalšované. Později ho přihlásila jako svého syna.“
Anna měla pocit, jako by se pod ní podlaha lehce pohnula.
„Chcete říct, že Petr…“
„Není její vlastní syn,“ dokončila Věra. „Buď ho ukradla, nebo za něj zaplatila. To přesně nevím. Ale jeho biologickou matkou Ludmila není. A Petr podle všeho také nezná celou pravdu.“
Anna se zhroutila na židli.
V hlavě jí znovu začalo hučet.
„Proč jste tolik let mlčela?“
Věra těžce povzdechla.
„Komu jsem to měla říct? Ludmila byla vždycky nebezpečná žena. Když jsem se vrátila domů, rychle mě našla. Varovala mě, že pokud promluvím, čekají mě velké potíže. Tehdy jsem byla krátce po rozvodu, sama a bez podpory. Bála jsem se.“
„A proč mi to říkáte teď?“
Věra se na ni podívala s opravdovým soucitem.
„Protože tě zničí, Anno. Jestli nepochopíš, s kým máš co do činění, prostě tě sežere. A Petr… Petr je v ní už dávno uvnitř.“
Anna se domů vrátila až nad ránem.
V bytě panovala tma a ticho.
Rozsvítila v předsíni a okamžitě zůstala stát.
Obývací pokoj byl vzhůru nohama.
Šuplíky byly vytažené.
Oblečení a věci ležely po podlaze.
Dvířka skříní zela dokořán.
Anna vešla do ložnice.
Trezor, který Petr před třemi lety koupil se slovy „tak to bude bezpečnější“, byl otevřený.
Kód tvořilo jeho datum narození.
Anna ho desítkykrát prosila, aby kombinaci změnil.
Nikdy to neudělal.
Podívala se dovnitř.
Prázdno.
Zmizela hotovost.
Zmizely šperky.
Babiččin prsten.
Maminčin řetízek.
Náušnice, které jí otec daroval k šestnáctým narozeninám.
Nebyla tam jediná věc.
Nejhorší však bylo, že zmizela složka s dokumenty k bytu.
Anna si pomalu sedla přímo na podlahu.
Tělo se jí začalo drobně třást.
Plakat však nedokázala.
Uvnitř se jí náhle vytvořila obrovská ledová prázdnota.
Jako by z ní někdo jediným pohybem vytrhl všechny city.
Vytáhla telefon a vytočila známého realitního makléře.
„Davide, ahoj. Promiň, že volám tak brzy. Řekni mi, prosím, neozvala se ti náhodou Ludmila Novotná? Ano, moje tchyně. Kvůli prodeji bytu?“