Později už se neobtěžoval ani s výmluvami.
Nejprve odešel z taxislužby.
Potom si od soukromníka začal pronajímat žlutý Hyundai Solaris za dva tisíce tři sta korun denně.
A brzy se nadchl pro sázkové aplikace a sportovní tipování.
Každý jeho den vypadal stejně.
Šest nebo sedm hodin jezdit, aby sotva pokryl nájem auta a benzín.
Vysadit posledního zákazníka u nádraží.
Koupit dvě piva.
Vrátit se domů.
A potom do tří ráno sedět s telefonem v ruce a prohrát zbytek spropitného na zápasech nějakých bezvýznamných asijských fotbalových lig.
Když už mu peníze nestačily ani na každodenní pronájem vozu, objevil kouzlo nebankovních půjček.
Jednu společnost následovala druhá.
Nejprve si půjčil pět tisíc, potom deset a nakonec patnáct.
Za nesmyslné úroky.
Pokaždé s přesvědčením, že „o víkendu to určitě vyhraje zpátky“.
Tereza mezitím táhla celou domácnost téměř sama.
Každého prvního dne v měsíci odcházelo z jejího účtu automaticky čtyřicet dva tisíc na hypotéku.
Dalších zhruba osm tisíc padlo na energie a služby.
Jídlo z běžných supermarketů.
Nové oblečení pro Matěje, který rychle rostl.
Tréninky juda.
Kroužky.
Stavebnice.
Školní potřeby.
Všechno platila ona.
Petr přesto dál hrál roli hlavního muže a pána bytu.
A jeho matka, která pravidelně přijížděla ze svého starého bytu v nedalekém městě, Tereze s potěšením vysvětlovala, jak správně vytírat podlahu, proč je její guláš příliš mastný a jak strašně moc se „chudák Péťa“ nadře při své náročné dopravní práci.
Dnes ráno odvezla Tereza Matěje na víkend ke své sestře.
A teď chápala, jak dobře, že se to stalo.
Dítě vůbec nemuselo vidět, co se v bytě právě rozbíhalo.
„Proč tam stojíš jako sloup?“ Milada vykročila k ní.
Rty, silně namalované levnou perleťovou rtěnkou, se jí podrážděně zkřivily.
„Na tom skladu mezi krabicemi jsi snad úplně ohluchla? Říkám ti jasně: zvedni bundu, otři boty a mazej do kuchyně! Samé darmožroutky s cizími dětmi! Můj syn tě pustil k sobě domů, dal ti střechu nad hlavou, a ty si tu ještě hraješ na hospodyni!“
Petr si znovu lokl piva a opřel rameno o zárubeň.
„Terezo, už toho nech. Máma je na návštěvě a ty tu stojíš s výrazem, jako bys chtěla všechny zabít. Já jsem celý den za volantem. Za půl hodiny se má z účtu strhnout nájem za auto a ty tu ještě děláš scénu.“
Tereza se podívala nejprve na něj a pak na jeho matku.
Její hlas zůstal dokonale klidný. Stejným tónem v práci předčítala zaměstnancům večerní přehled mank.
„Nájem se nestrhne, Petře.“
Manželova ruka zůstala viset na půli cesty k ústům.
„Cože?“
Tereza vytáhla z kapsy kalhot telefon.
Odemkla ho otiskem prstu.
Otevřela bankovní aplikaci.
Několikrát rychle klepla na displej.
„Zablokovat další kartu.“
„Omezit operace na účtu.“
O několik vteřin později Petrův telefon ostře a naléhavě zapípal.
Vytáhl ho z kapsy.
Na obrazovce svítilo upozornění:
„Automatická platba 2 300 Kč za pronájem vozidla zamítnuta. Karta byla zablokována majitelkou účtu. Nebude-li platba uhrazena do třiceti minut, může být spuštění vozidla omezeno prostřednictvím satelitního systému.“
Petrův obličej okamžitě zešedl.
Samolibý úsměv zmizel.
Nahradila ho drobná, horečná panika.
„Co jsi to udělala?! Zbláznila ses?! To auto potřebuju! Když mi zablokují motor, zítra nemůžu pracovat! Ještě mi naúčtují pokutu pět tisíc!“
„Zítra stejně do práce nepojedeš, Petře,“ řekla Tereza stejným klidným hlasem. „A pozítří také ne.“
„Ty mrcho!“ zaječela Milada, založila si ruce v bok a vykročila proti snaše. „Jakým tónem mluvíš s manželem?! Úplně ses pomátla?! Petře, jednu jí vraž, ať si uvědomí, kde je její místo! My ji odtud necháme vyškrtnout! Zítra hned ráno zajdu za právníkem!“
„Zítra nikam nepůjdete, Milado.“
Tereza přešla ke skříni v předsíni, posunula zrcadlové dveře a z horní police vyndala tlustou modrou desku s drukem.
Uvnitř byly pečlivě srovnané dokumenty na úředních formulářích.
„Tak si ověříme fakta,“ řekla a opřela se o skříňku, na které ležela pracovní čtečka. „Bod číslo jedna. Aktuální výpis z katastru nemovitostí, který jsem si vyzvedla před třemi dny. Přečtu to pomalu: vlastník — Tereza Králová. Druh práva — vlastnické právo. Velikost podílu — jedna celá.“
„No a co?!“ vyštěkla tchyně, ale v hlase se jí poprvé objevil neklid. „Byt jste kupovali za manželství! Všechno je napůl! Petr je spoludlužník!“
„Ano, kupovali jsme ho jako manželé,“ přikývla Tereza. „Jenže téměř milion osm set tisíc na první splátku pocházelo z mých vlastních peněz. Z částky za pokoj, který mi patřil ještě před svatbou, a ze státního příspěvku určeného na Matěje. Všechny převody i doklady mám uložené. Takže pohádky o tom, že mi Petr byt daroval, můžete vyprávět někomu jinému. Finančně se na něm nepodílel vůbec.“
Petr nervózně polkl.
Plechovka piva se mu v ruce lehce zachvěla.
„Teri… proč se tak rozčiluješ? Pohádali jsme se, no a? Proč vytahuješ nějaké papíry?“
„Teď bod číslo dvě.“
Tereza otočila několik stran a vytáhla svazek dopisů s razítky, které v posledních měsících vybírala ze schránky.
„Inventura tvých finančních úspěchů, Petře. Dokumenty o exekučních řízeních.“