Milada znehybněla a prudce se obrátila k synovi.
„O jakých řízeních to mluví?“
„O úplně obyčejných,“ odsekla Tereza. „Tvůj drahocenný Péťa si vytvořil pozoruhodnou sbírku půjček. Sedm nebankovních společností. U jedné dluží kolem čtyřiceti tisíc, u další pětašedesát, u jiné třicet osm. Zbytek tvoří další firmy, úroky, pokuty a penále. Celkem je to teď přibližně tři sta čtyřicet dva tisíc korun. U části závazků už začalo vymáhání a účty mohou být omezeny.“
V chodbě zavládlo takové ticho, že bylo slyšet kapky padající z nedovřeného kohoutku v koupelně.
Milada se velmi pomalu otočila k synovi.
Na tváři měla skutečný šok.
„Petře… Je to pravda? Jaké půjčky? Vždyť jsi mi říkal, že buduješ vlastní taxislužbu! Že máš partnery a investory!“
Petr zrudl.
Krk i tváře se mu během několika vteřin pokryly skvrnami.
„Mami, neposlouchej ji! Polovinu si vymyslela! Všechno překrucuje! Terezo, vůbec víš, co říkáš? Proč mámu lžeš?!“
„Nikomu nelžu. Jen uzavírám směnu a kontroluji zůstatky.“
Tereza založila dokumenty zpět do desek a znovu otevřela skříň.
„Tři roky jsem uklízela tvoje problémy. Tři roky jsem platila byt, ve kterém jsi jedl jídlo koupené za moje peníze, pil svoje pivo a vyprávěl, jaká jsem špatná manželka. Opravdu jsem si myslela, že ses jen dočasně zamotal. Jenže tohle nejsou dočasné potíže. Je to trvalý systém. Kdybych mluvila řečí skladu, zboží bylo definitivně označeno jako neprodejné. Záruční lhůta vypršela.“
Ze spodní části skříně vytáhla tři obrovské kostkované tašky z pevného polypropylenu, přesně ty velké modročervené vaky, s nimiž lidé dříve jezdívali na trhy.
Zip u prvního se s hlasitým suchým zachrastěním rozevřel.
„Máte patnáct minut,“ oznámila Tereza bez výrazu. „Sbalte všechno, co patří Petrovi. Kalhoty, boty, herní konzoli, oblečení, spodní prádlo, nabíječky. Všechno dejte sem.“
„Ty jsi úplně zešílela, ty bestie?!“ Milada se konečně probrala z ochromení.
Vrhla se vpřed, zvedla ruku s dlouhými nehty nalakovanými vínovým lakem a pokusila se Terezu chytit za obličej.
„Ty chceš mého syna vyhodit z jeho vlastního domu?! Já tě budu vláčet po soudech! Sama tě odsud vytáhnu za vlasy!“
Tereza ani necukla.
Pouze o krok ustoupila, klidně se vyhnula rozmáchlému pohybu tchyně a vzala do ruky telefon.
Několik rychlých klepnutí.
Krátký hovor.
„Pane kapitáne Nováku? Dobrý večer. Tady Králová, ulice Javorová, dům devět, byt čtyřicet dva. Právě mám v bytě dva lidi. Manžela, se kterým ukončuji společné bydlení, a jeho matku. Hádají se, žena se mě pokusila udeřit a odmítají odejít. Ano, jsem sama. Můžete přijít?“
Tereza hovor ukončila.
Kapitán Novák bydlel ve stejném domě o patro níž a před půlhodinou se vrátil ze služby.
Tereza kdysi několikrát pomohla jeho ženě nakoupit dětské potřeby přes zaměstnanecké slevy internetového obchodu. Samotný policista dobře věděl, kdo v této domácnosti pravidelně platí účty a kdo se po večerech objevuje na dvoře s plechovkou piva a vyvolává hlasité hádky.
Petr zbledl ještě víc.
„Ty jsi zavolala policii? Jsi nemocná?“
„Zbývá devět minut,“ řekla Tereza klidně a rozevřela druhý vak. „Jestli nechcete balit spodní prádlo před policistou, doporučuji začít.“
Další chvíle se odehrávaly téměř jako ve zpomaleném filmu, ale podle přesného harmonogramu.
Milada konečně pochopila, že obvyklé zastrašování nezabírá, a začala pobíhat po předsíni.
Chvíli se snažila dostat do pokoje.
Pak spustila nářek.
Vzápětí začala popotahovat.
„Bože, to je hrůza! Vlastního syna vyhazuje na ulici! Chudáček můj! Byt koupila za rodinné peníze a teď vyhazuje jeho, který je tu doma! Lidi, podívejte se, co se dneska děje!“
Petr mezitím zběsile ťukal do telefonu a snažil se sehnat peníze alespoň na pronájem auta.
Aplikace taxislužby však už zobrazovala nedoplatek.
Přístup k vozidlu mohl být dálkově omezen.
Žlutý Solaris stojící na dvoře se pomalu měnil z pracovního nástroje v bezcenný kus pronajatého kovu.
Když se u dveří ozvalo krátké zazvonění, stál na prahu kapitán Novák.
Uniformovaná bunda.
Unavený, přísný obličej člověka, který za více než patnáct let služby viděl rodinné konflikty snad ve všech podobách.
„Co se tu děje, paní Králová?“ zeptal se, když vstoupil do předsíně.
Stačilo mu několik vteřin.
Rozbitý stojan.
Věci rozházené po podlaze.
Otevřená skříň.
Starší žena křičící zvýšeným hlasem.
Zmatený muž v domácích kalhotách.
„Pane kapitáne, tady jsou doklady k bytu,“ podala mu Tereza desky. „Jsem jeho vlastnice. Žádám, aby tito lidé prostor opustili. Žena se chová agresivně a pokusila se mě udeřit. Pokud bude konflikt pokračovat, prosím o jeho úřední zaznamenání.“
Novák prošel dokumenty a potom se podíval na Petra.
„Občanský průkaz.“
Petr se horečně začal přehrabovat v kapse a vytáhl pomačkaný doklad.
„Šéfe, chápete to špatně. Jsme manželé. Byt patří i mně. A máma přijela jen na návštěvu!“
Policista otevřel občanský průkaz.
„Trvalé bydliště máte v jiném městě, v ulici Sklářská, dům dvanáct, byt osm,“ řekl suše. „Majetkové spory mezi manželi řeší soud. V tuto chvíli vlastnice bytu žádá, abyste ukončili konflikt a odešli. Takže bez scén sbalte věci a opusťte byt. O rvačku na schodišti opravdu nestojím.“