„Ignác Fjodorovič… Pantelejev!“
Alexej se na něj překvapeně podíval. Ani Ignác sám nevěděl, proč vyslovil právě toto jméno.
„Co to mělo znamenat?“ zašeptal Alexej, zatímco ostatní pokračovali v představování.
„Nevím. Prostě to ze mě vyšlo.“
A tak Ignác odjel na frontu jako Pantelejev. I kdyby se přihlásil jako Laptev, nejspíš by jeho minulost nikdo neprověřoval. Obavy byly možná zbytečné. Jenže jednou už jméno vyslovil a pod tímto příjmením prožil celý život — na počest člověka, který ho přijal do své rodiny.
Na frontě zůstával s Alexejem pohromadě. Na jaře roku 1915 je však zasáhl výbuch.
Ignác utrpěl otřes mozku a zranění. Alexej nepřežil.
Po krátkém léčení v nemocnici Ignáce okamžitě propustili z armády. Na jedno ucho ohluchl a ve službě už nemohl pokračovat.
Musel se vrátit do rodné vesnice.
Babiččin dům mu už dávno nepatřil. Agáta s Řehořem v něm pevně zakotvili a za ty roky se jim narodily další čtyři děti. Ignác proto zamířil tam, kde na něj čekali a kde ho měli rádi — k Pantaleonovi.
Rodina už věděla o Alexejově smrti. Dům byl ponořený do smutku. Všichni měli černé šaty: rodiče, bratři i Alexejova mladá vdova.
Když však spatřili Ignáce, jejich tváře se rozzářily. Jeho návrat přinesl do domu plného bolesti alespoň paprsek světla.
Ubytoval se ve výměnku a znovu začal pracovat u Pantaleona. Teď už nebyl chlapcem, ale mužem, který prošel válkou a poznal smrt. Na jedno ucho neslyšel, při práci mu to však téměř nepřekáželo.
Část šestá. Zlom
Rok 1917 změnil všechno.
Revoluce, odstoupení cara i nepokoje mezi lidmi působily děsivě a nesrozumitelně.
Když se začaly šířit zprávy, že v jejich kraji brzy převezme moc nová vláda, svolal Pantaleon rodinnou poradu. Ignác seděl stranou a poslouchal.
„Musíme odjet,“ řekl hospodář. „Něco mi říká, že poteče krev a přijde neštěstí. Tady zůstat nemůžeme. Prodám dům i hospodářství a odjedeme na východ, do kraje, kde žijí moji sourozenci. Tam přečkáme zmatek. Snad se časem všechno uklidní a život se vrátí do starých kolejí.“
„Komu chceš všechno prodat?“ podivila se Marie. „A proč si myslíš, že se za nové vlády nebude dát žít?“
„Cítím, Marie, že si ještě vytrpíme. Dům můžeme prodat rychle. Slyšela jsi o mlynáři Novákovi? Hledá velký dům pro rodinu. Pozemky chce koupit sedlák Bureš. Zvířata prodáme na trhu.“
Dlouho se přeli. Pantaleon všechny přesvědčoval, že mezi jeho příbuznými bude bezpečněji a že budou dál od neklidu.
Ignác mlčel.
„A ty, Ignáci?“ obrátil se na něj Pantaleon. „Pojedeš s námi?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Ignác. „Já zůstanu.“
„Proč?“
„Tady je moje půda. Tady jsou pochovaní matka i babička. Nemůžu odjet. Stejně nemám mnoho co ztratit a nová vláda se od té staré v mém životě příliš neliší. Je čas, abych si svůj život zařídil sám. Budu bojovat o svůj domov.“
Pantaleon se na něj dlouho díval a potom těžce vydechl.
„Jak chceš. Ale na babiččin dům zapomeň. Řehoř podporuje bolševiky. Až se nová moc ujme vlády, nikdo jeho rodinu se sedmi dětmi nevyžene.“
„Pak znovu půjdu do služby,“ odpověděl Ignác. „Jste mi drazí. Přirostli jste mi k srdci a stali jste se mou rodinou. Ale odjet nedokážu. Bojím se té nejistoty. A dokud se sami neusadíte, nechci vám viset na krku.“
„Je to tvůj život. Kéž se rozhodneš správně. Udělám tedy toto: za léta, která jsi naší rodině sloužil, ti nechám kus půdy na kraji vesnice u lesa. Dostaneš také část peněz z prodeje hospodářství. Zbytek už bude na tobě. A kdybys někdy změnil názor, u nás budeš vždy vítán.“
„Děkuji, strýčku Pantaleone. Za všechno.“
„Neděkuj. Zasloužil sis to. A možná ještě víc.“
Mlynář Novák brzy koupil Pantaleonův dům pro svou početnou rodinu. Také půdu a zbytek hospodářství se podařilo rychle prodat. Už měsíc po rodinné poradě se Ignác loučil s Pantaleonem a jeho nejbližšími.
Část sedmá. Vlastní dům
Dvanáctého prosince 1917 byla v Simbirsku vyhlášena sovětská moc.
Ignác tehdy pracoval u Bureše na pozemcích, které dříve patřily Pantaleonovi. V zimě pomáhal ve stáji.
Peníze, které mu bývalý hospodář zanechal, nebyly malé. Ignác je pečlivě schovával, protože věděl, že na darovaném pozemku bude muset postavit dům. Dřeva bylo v okolních lesích dost, sám by však stavbu nezvládl. Potřeboval najmout dělníky a zaplatit jim.
Na jaře roku 1918 začal stavět.
Za dohodnutou odměnu mu pomáhal Jeremiáš Vrabec se třemi syny. Býval to Pantaleonův soused. Společně káceli stromy, řezali prkna a stavěli roubenku.
Jeremiášova dcera Anastázie nosila pracujícím jídlo. Byla to krásná devatenáctiletá dívka. Otec jí připravoval věno a stále si lámal hlavu, kde pro ni najde dobrého ženicha.
Nakonec se všechno vyřešilo samo. Během stavby se Ignác a Anastázie do sebe zamilovali.
V říjnu 1918 byl dům dokončen. Ignác do něj přivedl svou nevěstu. V kostele se nechali oddat a potom uspořádali hostinu s Anastáziinými příbuznými.
Ignác měl nyní manželku. Přijala jeho nečekaně zvolené příjmení a stala se Anastázií Pantelejevovou.
Nikdo se neptal, proč syn galejníka nenosí jméno Laptev, ale Pantelejev. Ve vsi se už dávno říkávalo „Pantelejevův pracovník“ nebo jednoduše „Ignác Pantelejev“, protože patřil k Pantaleonově rodině.