Část osmá. Roky plynou
Ve dvacátých letech otevřeli ve vesnici školu. Přijeli učitelé a začali vzdělávat děti i dospělé.
Ignácovi a Anastázii bylo téměř třicet a měli už dvě děti. Přesto si také sedli do školních lavic vedle dětí, učili se písmena, číst i počítat.
Po vyučování je čekala práce — v družstvu nebo doma, kde na ně čekaly děti a hospodářství, které pomalu dávali dohromady.
V roce 1932 vstoupili Ignác s Anastázií do kolchozu. V té době měli čtyři děti: Ludmilu, narozenou roku 1921, Barboru z roku 1924, Jana, který přišel na svět roku 1928, a nejmladšího Alexeje, narozeného v roce 1930.
Za Velké vlastenecké války se Ignác Fjodorovič Pantelejev na frontu nedostal. Hluchota na jedno ucho nezmizela. Pro vojáky však pracoval doma — jezdil s traktorem a oral pole za muže, kteří odešli bojovat.
Ignác zemřel roku 1969. Anastázie ho přežila o šest let.
Narodilo se jim mnoho vnoučat, pravnoučat i prapravnoučat. Mnozí potomci dodnes nosí příjmení Pantelejev — stejné jméno, které si Ignác zvolil ze strachu, že syn galejníka nebude přijat do armády.
Nikdy se nedozvěděl, co se stalo s Pantaleonovou rodinou. Po jejich odjezdu se už nikdo z nich ve vesnici neobjevil. Když se Ignác naučil psát, posílal na východ dopisy a pamatoval si název místa, kam odjeli. Odpověď však nikdy nepřišla.
Přesto po celý život s vděčností vzpomínal na Pantaleona — na člověka, který ho roku 1907 přijal k sobě, dal mu střechu nad hlavou a ukázal mu, co znamená teplo domova.
Epilog
K tomuto příběhu se v myšlenkách často vracím.
K chlapci, který zůstal sám v promrzlé chalupě. K příbuzným, kteří se oháněli rodinným poutem, zatímco si rozdělovali cizí majetek. A k muži, jenž podal pomocnou ruku dítěti, které přišlo o celou rodinu.
Víte, co mě na tom udivuje nejvíc?
Ignác mohl zahořknout. Mohl se vydat špatnou cestou jako jeho otec. Mohl začít nenávidět všechny lidi za to, jak s ním naložili.
On si však vybral jinou cestu.
Pracoval. Učil se. Stavěl. Miloval.
Nakonec získal velkou a soudržnou rodinu — děti, vnoučata i pravnoučata. Lidi, kteří nesou jeho příjmení, ačkoli si ho kdysi vybral sám: Pantelejev.
Příjmení člověka, který mu poskytl přístřeší, jídlo i péči. Člověka, jenž v Ignáce uvěřil v době, kdy se od něj jeho vlastní příbuzní odvrátili.
Někdy jediný dobrý skutek změní celý lidský život. A rozhodnutí přijmout cizí dítě může být začátkem rodu, který bude pokračovat po celé generace.
Ignác Fjodorovič Pantelejev zemřel roku 1969, jeho příběh však žije dál v dětech, vnoučatech a pravnoučatech. Připomíná ho také příjmení, které si zvolil ze strachu, že ho kvůli původu nepřijmou do války.
Nebál se o sebe. Bál se, že nebude moci chránit ty, kteří se mu stali rodinou.
Takový byl Ignác — chlapec, který kdysi mrzl na peci, ale nakonec přece jen našel své místo na světě.
Příběh, který připomíná, že skutečnou rodinu netvoří pouze krevní pouto, ale také blízkost duší.
A někdy stačí jediný člověk, aby se všechno změnilo.