Pantaleon chvíli mlčel a pak se pousmál.
„Dříví, voda… Ale krást jako tvůj galejník otec nebudeš?“
„Nebudu! Přísahal bych před ikonou!“
Slova o otci ho znovu bodla. Fjodora nikdy nepoznal, ale slyšel o něm jen špatné věci. Copak si na něj nikdo nedokázal vzpomenout v dobrém?
„A co na to tvoji příbuzní?“ zeptal se Pantaleon. „Budou souhlasit?“
„Budou rádi,“ odpověděl Ignác rozpačitě. „Jsem jim na obtíž. Jsem zbytečný krk.“
Pantaleon si těžce povzdechl. „Pojď dál. Ale říkám ti rovnou, že tady se pracuje od úsvitu do soumraku.“
„Můžu spát i ve stodole, abych vstával první!“
Ignác téměř nemohl uvěřit, že ho hospodář skutečně přijme.
„Copak se ti tak nechce bydlet ve vlastním domě?“ zeptal se Pantaleon.
Ignácovi se zalily oči slzami. Pantaleon natáhl svou velkou ruku a pohladil ho po hlavě.
„Dokud jsi malý, budeš pomáhat za jídlo a střechu nad hlavou. Později se uvidí. Tak pojď.“
Ukázal mu studnu, dřevník i chlév a pak zavolal na manželku:
„Marie! Máme nového pomocníka. Dej mu najíst a ustel mu v komoře, v naší části domu.“
Na zápraží vyšla Marie. Když spatřila Ignáce, zalapala po dechu.
„Pantaleone, co tě to napadlo? Vždyť je ještě dítě! A jak je hubený!“
„Najíme ho. Pak se ukáže, jaký z něj bude pracovník. Vyndej z truhly oblečení po našich synech. Třeba mu něco padne. Když přišel v takových hadrech, nic lepšího asi nemá.“
Ignác zrudl. Opravdu si oblékl to nejlepší, co vlastnil.
Marie ho odvedla dovnitř, posadila ke stolu a postavila před něj talíř zelné polévky a kaše.
Chlapec jedl tak hltavě, že se ženě v očích objevily slzy.
„Jen jez. Chceš přidat?“
„Děkuji vám,“ řekl Ignác. „Všechno vám odpracuje. Každé sousto.“
„Bože, jak ses mohl dostat až sem, že ses musel jít nabídnout cizím lidem?“ povzdechla si Marie. Nalila mu mléko a přisunula talíř s pečivem.
Ignác jedl a díval se do její laskavé tváře. Už tehdy pochopil, že tady bude všechno jiné.
Část čtvrtá. Nový život
Od prvního dne pracoval Ignác ze všech sil. Chtěl dokázat, že Pantaleon neudělal chybu, když ho přijal.
Vstával dřív než ostatní, nosil vodu, sekal dříví, čistil chlév a pomáhal na zahradě. Občas ho Pantaleon zastavil.
„Ignáci, tolik se nepřepínej. Jsi pořád ještě kluk.“
„Já se nepřepínám. Vůbec nejsem unavený.“
„Nejsi unavený… Pro dnešek stačí. Brzy bude večerní bohoslužba. Půjdeš s námi do kostela.“
V kostele Ignác zahlédl Agátu, Řehoře a jejich děti. Jen se na něj zamračili a nic neřekli.
Jestli někdo Agátu odsuzoval za to, že chlapce vytlačila z vlastního domu, bylo jich málo. Příbuzní všude vykládali svou verzi: Ignác prý odešel dobrovolně a sám zatoužil po dospělém životě. Nikoho nezajímalo, proč k tomu byl donucen.
Ignác byl však se svým osudem čím dál spokojenější.
Pantaleonovi synové — Jan, Petr a Alexej — se k němu chovali skoro jako k mladšímu bratrovi. Učili ho, radili mu a občas si z něj tropili legraci, nikdy mu však neublížili. Petr ho dokonce učil jezdit na koni. Lepšího jezdce nebylo ve vsi, možná ani v celém okolí.
Čas plynul a Ignác se stal součástí rodiny. Ano, pořád byl považován za pracovníka, ale jedl u společného stolu. Synové mu dávali oblečení, z něhož už vyrostli, a Pantaleon mu občas přivezl z jarmarku nějakou dobrotu. Ignác pracoval ještě usilovněji, protože cítil hlubokou vděčnost.
Roky ubíhaly. Z hubeného chlapce vyrostl vysoký a silný mladík, kterému se mnozí nemohli rovnat.
Marie si ho zamilovala. Pantaleon stále častěji přemýšlel, co s Ignácem bude dál. Nemohl přece celý život zůstat nádeníkem. Bylo by dobré dát ho k nějakému mistrovi do učení, aby se naučil řemeslu.
Z chlapce, který kdysi poprvé stál u brány v ošuntělých šatech, téměř nic nezbylo.
Pak však všechny plány změnila válka.
Část pátá. Válka
Začala první světová válka. Do armády odvedli nejmladšího Pantaleonova syna Alexeje.
Ignác se rozhodl jít také.
„Ale tebe přece neodvádějí!“ vykřikla Marie a přitiskla si ruce k tvářím.
„Půjdu s Alexejem. Zůstanu u něj. Proč bych měl být horší než ostatní?“
Alexej byl o deset let starší, přesto si byli ze všech Pantaleonových synů nejbližší. Stali se téměř bratry.
„Ignáci, sedni si. Musíme si promluvit,“ řekl Pantaleon, když se mladík začal chystat.
Nalil si kvas, napil se a dlouze se na Ignáce zadíval.
„Víš, kdo byl tvůj otec?“
„Vím. Fjodor Laptev. Galejník. Za krádeže ho poslali do vzdálených krajů a tam zmizel.“
„Nešlo jen o krádeže. I to by stačilo, ale ještě mluvil proti režimu a chtěl se přidat k bouřlivákům. Chytili ho, když přepadával statkáře.“
„Slyšel jsem to.“
„Když se přihlásíš jako Laptev, syn Fjodora Lapteva, možná tě do armády nevezmou.“
„A jak se tedy mám jmenovat?“
„Rozhodni se sám. Můžeš říct, že příjmení neznáš, a uvést jen křestní jméno. Stejně jsi nikdy neměl žádné doklady.“
Ignác se zamyslel a přikývl. Koneckonců, jaký rozdíl bylo v tom, jaké příjmení vysloví? Kdo by to kontroloval? Možná by prověřili i Lapteva, ale proč riskovat?
Když nováčky postavili k nástupu, stál vedle Alexeje a poslouchal, jak muži jeden po druhém říkají svá jména. Pak přišla řada na něj. Ignác vykročil dopředu a pronesl: