Ignác na ně hleděl. Ještě před týdnem za ním s babičkou nikdo nechodil, nikdo jim nepomáhal a nikdo ho nezval k sobě. Teď se v chalupě tísnil celý dav a všichni už si rozdělovali jejich majetek.
„Agáta rozhodla správně,“ přidal se další příbuzný. „Je pracovitá a Řehoř umí hospodařit. Dům rychle opraví. Až chlapec povyroste, bude z něj užitečný pracovník.“
Ignác cítil, jak se mu svírá žaludek. Nerozuměl, proč o něm mluví, jako by byl věc, kterou je třeba někam odložit.
„Ale ten dům je můj,“ řekl a zatnul pěsti.
„Kdo tvrdí opak? Samozřejmě že je tvůj. Jenže jsi ještě malý a sám to nezvládneš. Jsme rodina a pomůžeme ti. Vezmi si raději placku na památku babičky.“
Marie mu jednu podala, ale Ignác ji nepřijal. Podíval se na Agátu, potom na Řehoře, který stále mlčky zíral do podlahy, a nakonec na Jáchyma, jenž vypouštěl kouř ke stropu.
V hrudi mu rostl horký, vzteklý pocit.
Přesto mlčel. Už pochopil, že ho tu nikdo neposlouchá a poslouchat nebude.
Otočil se, znovu vylezl na pec, schoulil se v rohu, zavřel oči a zacpal si uši dlaněmi.
Tak začal jeho nový život.
Část druhá. Zbytečný krk
Hned následujícího dne začali Agáta s Řehořem stěhovat své věci do Pelagiina domu.
Nejprve dovlekli těžkou truhlu s železnými ozdobami. Potom přibyly uzly s oblečením, litinové hrnce a nádobí. Nakonec přivedli děti: pětiletého Vítka, tříletou Matyldu a ročního Petra, který skoro pořád plakal.
Agáta už rozdávala rozkazy jako skutečná paní domu. Na trámy zavěsila svazky cibule a česneku, na police postavila své hrnce a babiččiny věci odsunula do kouta.
Do večera byla chalupa plná cizího majetku.
Pelagiiny ikony sundali a odnesli do kostela. Agáta místo nich pověsila vlastní. Do babiččiny postele uložili Vítka s Matyldou, každé dítě hlavou na opačnou stranu. Také Ignácovo lůžko přestěhovali do stejné místnosti.
Na místě, kde spával on, teď stála široká postel Agáty a Řehoře. Vedle ní postavili dětskou kolébku pro Petra.
Dny plynuly.
Ignáce si téměř nikdo nevšímal. Nebili ho a nekřičeli na něj bez důvodu, ale zacházeli s ním jako se sluhou. Dostával jen zbytky od oběda a často na něj při jídle jednoduše zapomněli.
Jednou k němu přišel Vítek.
„Proč vlastně bydlíš s námi? Vždyť jsi cizí!“
„Bydlím u sebe doma. Ten dům patřil mně a babičce.“
„Teď je náš,“ prohlásil chlapec umíněně. „Maminka to řekla. Ty nejsi náš. Jsi zbytečný krk.“
Ignác neodpověděl. Pochopil však, že právě tak o něm Agáta mluví před dětmi. Jinak by taková slova pětiletý chlapec neznal.
Jednoho dne zaslechl rozhovor Agáty s Řehořem. Seděli v chalupě, zatímco Ignác byl na dvoře, ale otevřenými dveřmi k němu jejich hlasy doléhaly.
„Řehoři, neměli bychom Ignáce někomu dát do služby? Léto je v plném proudu, práce je všude dost. Určitě by se pro něj nějaké místo našlo.“
„Ještě počkej,“ odpověděl Řehoř. „Je příliš malý. Až povyroste, může dělat pasáčka nebo pracovat na poli. Třeba ho někdo vezme do učení. Kdo by chtěl takového vyhublého kluka?“
Ignác už to nevydržel. Vstoupil do domu.
„Já pasáčkem nebudu!“
Agáta k němu prudce otočila hlavu. „Co jsi to řekl?“
„Nejdu pást dobytek,“ zopakoval. „A neříkejte mi zbytečný krk. Pořád pracuju. Na zahradě, v domě. Myju podlahu, topím, hlídám Petra, jako bych byl chůva. Nikam mě neposílejte. Práci si najdu sám!“
„Tak takhle mluvíš s rodinou, která tě živí?“ zeptal se Řehoř.
„Vy mě ještě zapomínáte volat k jídlu,“ vyhrkl Ignác a hlas se mu zlomil. „Včera jsem plel mrkev a vrátil se, když už jste sklízeli ze stolu. Zbyly na mě jen vařené brambory a vejce. Vy jste mezitím snědli celou zelnou polévku.“
Agáta se ušklíbla. „Takže sis vysloužil jen brambory s vejcem.“
Ignác nic neřekl a odešel ven. Musel si všechno promyslet.
Brzy mu bude třináct. Datum narození znal — babička mu říkávala, že přišel na svět o svátku Nanebevzetí Panny Marie. Už není úplně malý. Zkusí si sám najít práci, kde nebude dostávat jen ohlodané zbytky, ale peníze nebo alespoň pořádné jídlo.
Druhého rána z domu odešel. Neudělal svou obvyklou práci a nepřinesl vodu. Utáhl si opasek a vydal se po vesnické cestě.
Věděl, kam míří: k nejbohatšímu hospodáři v okolí, Pantaleonu Jarošovi.
Část třetí. Dům na návrší
Pantaleon Jaroš byl pořádný a zámožný hospodář.
Jeho dvůr stál na vyvýšeném místě u konce vesnice, nedaleko kostela. Měl velkou chalupu s přístavky, stádo ovcí, sýpky plné obilí, padesát desetin půdy, koně i drůbež. Tři jeho synové byli ženatí a dcera už byla zasnoubená.
Ignác došel k bráně a zaklepal. V takovém hospodářství byli všichni od svítání na nohou.
Pes se rozštěkal. Ze dvora se ozval mužský hlas. Potom zavrzala branka a vyšel sám Pantaleon.
Byl vysoký, mohutný a vousatý. Když si chlapce prohlédl, v jeho očích se objevilo překvapení.
„Co potřebuješ?“
„Strýčku Pantaleone,“ odpověděl Ignác a nervozitou se mu třásl hlas. „Vezměte mě do služby. Lidé o vás mluví jen dobře.“
Pantaleon přimhouřil oči. Věděl, koho má před sebou.
„Do služby? Kolik ti je?“
„Dvanáct. Brzy třináct.“
„A co bych si s takovým klukem počal? Co umíš?“
„Všechno, co poručíte. Nasekat dříví, nanosil vodu, kosit, orat. Nebojím se žádné práce.“