„Už tři roky nejsem manželkou vašeho syna. A jestli vám teď někdo pomůže, ať je to jeho nová žena. Já už pro vás ani nehnou prstem,“ řekla jsem den předtím své bývalé tchyni a zavěsila.
Ruce se mi třásly vztekem. Naděžda Nováková mi za poslední týden volala už potřetí a pokaždé chtěla totéž: nakoupit, odvézt ji k lékaři, vyzvednout léky. Mluvila, jako by se za ty roky nic nezměnilo. Jako bych stále byla její snachou. Jako by před třemi lety neproběhl bolestivý rozvod s jejím zbožňovaným synem.
Ráno jsem odvedla svou dcerku do školky, vrátila se domů, uvařila si kávu a posadila se k oknu. Za sklem se snášel drobný říjnový déšť. Kapky pomalu stékaly po skle jako slzy, které jsem si už dávno zakázala prolévat.
Tři roky.
Připadalo mi, že od dne, kdy jsem zjistila Jakubovu nevěru, uplynul celý život.
Telefon zazvonil znovu. Na displeji se objevilo neznámé číslo.
„Prosím?“
„Kateřino, tady Alena, sousedka paní Novákové. Prosím, nezavěšuj.“
Ten hlas jsem poznala. Alena dlouhá léta bydlela ve vedlejším bytě a s mou bývalou tchyní se dobře znala. Občas jsme se potkávaly před domem nebo v obchodě.
„Co se stalo?“
„Naděžda je v nemocnici. Dostal ji infarkt. Odvezli ji sanitkou v noci.“
Na několik vteřin jako by všechno kolem mě znehybnělo.
Mechanicky jsem postavila šálek na parapet. Trocha kávy přetekla na bílou desku.
„Jak na tom je?“
„Lékaři říkají, že vážně. Je pořád v bezvědomí. Kateřino, chápu, že s Jakubem jste se rozvedli už dávno, ale… pořád tě volá. Dokonce i v deliriu vyslovuje tvoje jméno.“
„A Jakub? Měl by být u ní.“
„Jakub je s novou manželkou na dovolené. V Turecku. Telefon nezvedá. Tvoje číslo jsem našla v jejím zápisníku.“
Zavřela jsem oči.
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu vděčná za to, že Naděžda moje číslo nikdy nevymazala.
„V které nemocnici je?“
„V městské nemocnici, na kardiologii.“
O hodinu později jsem už stála před nemocniční budovou.
Naposledy jsem tam byla před čtyřmi lety, když se narodila Anička.
Tehdy bylo všechno jiné.
Jakub mě držel za ruku. Naděžda přiběhla s obrovskou kyticí růží a plakala štěstím, když přes sklo poprvé uviděla svou novorozenou vnučku.
Anička.
Moje čtyřletá holčička, která si teď klidně hrála ve školce.
Na babičku Naděždu si občas vzpomněla, přestože ji neviděla už déle než rok.
Po rozvodu se moje bývalá tchyně zpočátku snažila s vnučkou zůstat v kontaktu. Chodila k nám, nosila jí dárky a brávala ji ven. Potom se však v Jakubově životě objevila Veronika — mladá, krásná a bezdětná.
Návštěvy postupně ustaly.
Na kardiologii mě zastavila přísně vyhlížející zdravotní sestra.
„Jste příbuzná?“
Zaváhala jsem.
„Bývalá snacha.“
„Návštěvy teď povolujeme jen rodině. Přijďte zítra ráno.“
„Prosím.“
Vytáhla jsem telefon a ukázala jí fotografii Aničky.
„Tohle je její vnučka. Teď jsme jediné, kdo za ní může přijít.“
Sestra se nejprve zadívala na mě a potom na fotografii.
„Deset minut. Ani o minutu déle.“
Naděžda ležela na pokoji sama. Kolem ní vedly kabely a hadičky, přístroje tiše pravidelně pípaly.
Neviděla jsem ji téměř rok, a přesto jsem okamžitě poznala, jak moc se změnila.
Šedivé vlasy jí téměř úplně zbělely. Tvář měla propadlou a vyčerpanou. Ruce položené na dece byly tak hubené, že působily skoro průsvitně.
Posadila jsem se k posteli a opatrně jí vzala dlaň.
Byla studená.
Tak křehká.
„Naděždo, to jsem já. Kateřina.“
Neodpověděla.
Ozývalo se jen pravidelné pípání přístrojů a tiché dýchání.
„Víš, Anička si na tebe včera vzpomněla. Říkala, že jí babička Naděžda chybí. Chce ti ukázat, že už umí číst.“
Byla to pravda.
Anička na babičku myslela často, hlavně když jsme šly kolem parku, kde ji Naděžda kdysi houpala na houpačce.
„Musíš se uzdravit, slyšíš? Anička na tebe čeká.“
Druhý den jsem přišla znovu.
Tentokrát s dcerou.
Anička svírala v ruce obrázek. Nakreslila světlý dům s velikými okny a květinami kolem verandy.
„Mami, proč babička pořád spí?“ zeptala se šeptem, když pohlédla na nehybnou postavu v posteli.
„Je moc unavená, zlatíčko. Ale slyší nás.“
Anička přistoupila blíž a položila obrázek na noční stolek.
„Babičko Naděždo, nakreslila jsem ti dům. Je hezký? A už taky umím číst. Chceš, abych ti přečetla pohádku?“
Nečekala na odpověď. Vytáhla z mé tašky knížku a začala slabikovat pomalu, slovo za slovem.
Dětský hlas se v tichém pokoji rozléhal překvapivě jasně.
A mně se zdálo, že se Naděždin dech trochu uklidnil.
„Mami, proč tatínek za babičkou nepřijde?“ zeptala se Anička cestou domů.
Nevěděla jsem, co jí odpovědět.
Jak vysvětlit čtyřletému dítěti, že jeho tatínek odpočívá v Turecku, zatímco jeho matka leží mezi životem a smrtí?
„Tatínek je daleko, broučku. Teď nemůže přijet.“
„Půjdeme za babičkou zase?“
„Ano. Půjdeme.“
A chodily jsme.
Každý den.
Ráno jsem se v nemocnici zastavila ještě před prací. Večer jsem vyzvedla Aničku ze školky a znovu jsme jely za Naděždou.
Anička své babičce vyprávěla, co se stalo ve školce, ukazovala jí nové obrázky, zpívala písničky a četla krátké pohádky.
Lékaři opakovali stále totéž: stav je vážný, ale stabilizovaný.