Nikdo nedokázal slíbit, že se Naděžda probere.
Přesto jsem nepřestávala přicházet.
Kupovala jsem květiny.
Měnila vodu ve váze.
Mluvila jsem s ní.
„Víš, Naděždo, povýšili mě. Teď vedu celý projekt. Pamatuješ, jak jsi kdysi říkala, že umím všechno dobře zorganizovat? Měla jsi pravdu.“
Říkala jsem jí novinky, jako by jen zavírala oči a pozorně mi naslouchala.
Některé sestřičky se na mě dívaly se soucitem. Mně to však bylo jedno.
Pátého dne vešla do pokoje žena kolem čtyřicítky v bílém plášti.
„Vy jste Kateřina?“
„Ano.“
„Jmenuji se Marcela a vedu toto oddělení. Jste skutečně bývalá snacha pacientky?“
„Ano, ale…“
„Víte, po rozvodu se bývalí příbuzní obvykle takhle nestarají. Zvlášť když vlastní syn nepřijde ani jednou.“
Cítila jsem, jak mi hoří tváře.
„Naděžda se ke mně vždycky chovala hezky. A Anička ji miluje.“
„To je vidět. Pracuji jako lékařka dvacet let a nejednou jsem se přesvědčila, že pacienti, za nimiž blízcí pravidelně chodí, se často zotavují lépe. I když jsou v bezvědomí, přítomnost rodiny má význam.“
„Takže za ní můžeme dál chodit?“
„Samozřejmě. A ještě něco. Dnes ráno jsme zaznamenali zlepšení. Lépe reaguje na světlo.“
Srdce se mi rozbušilo.
„To znamená, že…“
„Znamená to, že existuje naděje. Pokračujte v tom, co děláte.“
Toho večera jsem se konečně rozhodla zavolat Jakubovi.
Nezvedl telefon hned.
Když se ozval, v jeho hlase byla podrážděnost.
„Kateřino? Co se stalo? Je Anička v pořádku?“
„Anička je v pořádku. Tvoje matka je na jednotce intenzivní péče. Dostala infarkt.“
Na druhé straně zavládlo ticho.
V pozadí jsem slyšela hudbu a smích.
„Cože? To myslíš vážně?“
„Velmi vážně. Už několik dní je v bezvědomí.“
„Do háje… Kateřino, teď se nemůžu vrátit. Máme zaplacený hotel v Turecku, ta dovolená stála spoustu peněz…“
„Tvoje matka může zemřít, Jakube.“
„Neříkej to. Je silná, zvládne to. A… děkuju, že tam jsi. Všechno ti později vynahradím.“
Hovor jsem ukončila dřív, než stačil domluvit.
Vynahradí.
Opravdu si myslel, že jde o peníze.
Uplynulo ještě několik dní.
A potom Naděžda otevřela oči.
Právě jsem jí nahlas četla článek z časopisu, když jsem si najednou všimla, že se na mě dívá.
Neotevřela oči bezmyšlenkovitě.
Dívala se vědomě.
„Naděždo! Slyšíš mě?“
Pokusila se něco říct, ale v krku měla zavedenou trubici.
Do očí se mi nahrnuly slzy.
„Nemluv, prosím. Všechno je v pořádku. Zavolám lékaře.“
Když sestra přiběhla, Naděžda ze mě stále nespouštěla pohled.
Pak mi slabě stiskla ruku.
Trubici jí vyndali až následující den.
Po dlouhém mlčení pronesla první slovo chraplavým hlasem:
„Kateřino…“
„Jsem tady.“
„Anička…“
„Je také tady. Čeká na chodbě. Každý den jsem za tebou chodila a četla ti pohádky. Chceš ji vidět?“
Naděžda sotva znatelně přikývla.
Anička vletěla do pokoje jako vítr.
„Babičko! Ty už jsi vzhůru! Já si myslela, že spíš jako Šípková Růženka!“
Na Naděždině tváři se objevil první úsměv.
„Moje holčičko…“
Anička k ní opatrně přistoupila a objala ji.
„Musím ti toho tolik vyprávět! Už si umím zavázat tkaničky! A naučila jsem se básničku o podzimu! Chceš ji slyšet?“
„Chci…“
Právě v tu chvíli se ve dveřích objevil Jakub.
Opálený.
Odpočatý.
V ruce držel drahou kytici.
Za ním stála mladá žena — Veronika.
„Mami! Jak ti je? Promiň, že jsme nepřijeli dřív. Byli jsme u moře, když jsme se to dozvěděli…“
Naděžda se podívala na svého syna.
Potom obrátila oči ke mně.
Její výraz nebyl tak radostný, jak jsem čekala.
Spíš zkoumavý.
Hodnotící.
„Kde jste byli?“ zeptala se.
„Mami, vždyť říkám — v Turecku. S Veronikou jsme byli na dovolené. Přijeli jsme, jakmile to šlo.“
„Jakmile to šlo?“
„No… skoro.“
Jakub se na mě rozpačitě podíval.
„Kateřino, chodila jsi sem každý den?“
Pokrčila jsem rameny.
„Naděždo, měli bychom jít. Zítra zase přijdeme.“
Vzala jsem Aničku za ruku.
„Kateřino…“
Slabý hlas mě zastavil u dveří.
„Děkuju.“
Doma Anička dlouho nemohla usnout.
„Mami, proč tatínek nepřišel za babičkou, když spala?“
„Protože byl daleko.“
„Byli jsme daleko taky?“
„Ano.“
„Tak proč jsme přijeli?“
Chvíli přemýšlela.
„Mami, když jsou lidé rodina, musí si pomáhat?“
Políbila jsem ji na čelo.
„Ano, sluníčko. Měli by si pomáhat.“
Během dalších dvou týdnů se Naděždin stav pomalu zlepšoval.
S Aničkou jsme za ní dál chodily každý den.
Jakub se také občas objevil, ale jeho návštěvy byly pokaždé kratší a stále méně časté.
Měl práci.
Povinnosti.
Schůzky.
Jednoho dne jsme s Naděždou zůstaly v pokoji samy.
„Kateřino, musím s tebou mluvit.“
„O čem?“
„O Jakubovi. A o tom, co se stalo před třemi lety.“
Napjala jsem se.
Nechtěla jsem se do minulosti vracet.
„Naděždo, to už je pryč.“
„Ne. Není. Já tehdy věděla, že tě podvádí.“
Pomalu jsem se zabořila do křesla.
„Cože?“
„Je to můj syn. Znala jsem ho příliš dobře. Viděla jsem, jak se změnil. Začal schovávat telefon, odcházel z pokoje, pořád lhal.“
„Ale nic jsi mi neřekla.“
„Byla jsem zbabělá.“
Po tvářích jí stékaly slzy.
„Myslela jsem si, že tím chráním rodinu. Že když se do toho nebudu plést, všechno se samo vyřeší. A pak ses to dozvěděla sama a všechno se zhroutilo.“
Mlčela jsem.