„Matěj se ptal, kde bydlíš, co děláš a jestli umíš palačinky. Eliška si chtěla vzít do školky své oblíbené šaty, protože její tatínek se možná vrátí.“
Kryštof si sevřel pěst u úst.
„Markéto, je mi to strašně líto.“
Její tvář ztuhla.
„Nepotřebuji, aby ti to bylo strašně líto. Potřebuji upřímnost.“
„Tu dostaneš.“
„Dobře.“ Opřela se. „Tak mi odpověz. Kdybys to věděl před čtyřmi lety, co bys udělal?“
„Přijel bych.“
„Na jak dlouho?“
Otázka ho zasáhla přesně tam, kam mířila.
Kryštof sklopil oči ke stolu.
Markétin hlas změkl, ale ne natolik, aby ho ušetřil.
„Přiletěl bys, najal nejlepší lékaře, založil dětem fondy, koupil větší byt a potom by ses vrátil do práce, protože obchod v Tokiu, Šanghaji nebo Londýně byl příliš důležitý na to, abys ho opustil?“
Chtěl to popřít.
Jenže otcovství, staré sotva jeden den, už proměnilo lež v něco odporného.
„Ano,“ přiznal. „Nejspíš přesně tohle bych udělal.“
V očích se jí zaleskly slzy, ale nedovolila jim spadnout.
„Byla jsem sama na pohotovosti, když jsem se to dozvěděla. Krvácela jsem. Myslela jsem, že přijdu o dítě, o jehož existenci jsem ještě ani nevěděla. Pak technik otočil obrazovku a řekl, že slyší dva srdeční tepy.“
Kryštof sklonil hlavu.
„Volala jsem ti z nemocničního parkoviště,“ pokračovala. „Potom z bytu. Znovu ráno. A další noc. Po sedmnáctém hovoru mi tvůj asistent řekl, že jsi na neurčito mimo dosah. A já si pomyslela: Tohle by jednou zdědily naše děti. Čekání.“
Kryštof sebou trhl.
Markéta si toho všimla, ale neomluvila se.
„Vybrala jsem si klid,“ řekla. „Možná to byla chyba. Možná mi jednou budou vyčítat, že jsem se nesnažila víc. Ale musela jsem jim vybudovat život, ve kterém nebudou jen něčí dodatečnou myšlenkou.“
„Jací jsou?“ zeptal se Kryštof.
Poprvé se její výraz změnil.
Žena, která se celou dobu bránila, na okamžik ustoupila matce.
„Matěj si všechno nejdřív promyslí. Někdy až příliš. Miluje dinosaury, vesmír, mapy a rozebírání baterek, aby zjistil, jak fungují. Nesnáší rozměklé banány. Sendviče chce nakrájené na trojúhelníky.“
Kryštof se přes slzy usmál.
„A Eliška?“
„Eliška věří, že každou místnost zlepší zpěvem. Zbožňuje třpytky, draky, čokoládové mléko s ohnutým brčkem a vyhlašování pravidel, se kterými nikdo nesouhlasil. Jednou se pokusila vysvětlit policejnímu koni zásady bezpečnosti na chodníku.“
Kryštofovi unikl nečekaný, zlomený smích.
Markéta se navzdory sobě usmála.
„Jsou úžasní,“ řekla. „Vyčerpávají mě. A jsou to nejlepší, co mě kdy potkalo.“
„Chci je poznat,“ řekl Kryštof. „Ne jako návštěvník, který přijde s dárky. Chci být jejich otcem.“
Markétin úsměv zmizel.
„To slovo znamená pravidelnost. Ne peníze. Ne velká gesta. Ne návštěvy ve chvíli, kdy máš zrovna volno.“
„Vím.“
„Opravdu?“ vyzvala ho. „Matěj a Eliška nikdy nebyli zklamaní rodičem. V mnoha věcech jsem selhala, ale nikdy jsem je nenechala pochybovat, jestli se vrátím.“
„Neublížím jim.“
„To nemůžeš slíbit.“
Podíval se na ni.
„Máš pravdu. Ale můžu slíbit, že budu přicházet. Znovu a znovu. Dokud to nebudou vědět až do morku kostí.“
Markéta si ho dlouho prohlížela.
„Začneme pomalu,“ řekla. „Návštěvy pod dohledem. V sobotu dětské muzeum. Několik hodin. Žádný tlak. Žádné sliby, které nemůžeš dodržet.“
„Přijdu.“
„A Kryštofe?“
„Ano?“
„Žádné ‚my‘.“
Ta slova zabolela, ale přinutil se nereagovat.
„Můžeme spolu vychovávat děti,“ pokračovala. „Budeme se domlouvat na narozeninách, školních akcích a na tom, jak jim to celé vysvětlit, aniž bychom je poškodili. Ale není tu žádné manželství, které bychom měli opravovat, jen proto, že ses dozvěděl, že jsi otec.“
„Rozumím.“
Nerozuměl.
Ne úplně.
Seděl proti ní, vnímal bolest, kterou jí způsobil, i sílu, již bez něj vybudovala, a miloval ji prudčeji než v době, kdy byla jeho.
Jenže už neměl právo jí to říct.
Proto jen přikývl.
Sobota přišla rychle.
Dětské muzeum bylo hlučnější než jakákoli zasedací místnost, kterou Kryštof kdy přežil. Děti pobíhaly všemi směry. Rodiče nosili batohy, svačiny, bundy, lahve s pitím, plyšáky a výraz lidí, kteří museli vyjednávat s dětmi ještě před snídaní.
Kryštof stál u vchodu s malou taškou knih o dinosaurech. Koupil je, ale málem je nechal v autě, protože se bál, že dárků bude příliš.
Pak ho Eliška uviděla.
„Tati!“
Rozběhla se přímo k jeho nohám a objala ho, jako by ho znala celý život.
Kryštof si k ní klekl, zcela přemožený.
„Ahoj, zlatíčko.“
„Ty jsi přišel!“
„Slíbil jsem to.“
Matěj se přiblížil opatrněji. Batoh s dinosaury měl zavěšený přes jedno rameno.
„Zůstaneš celou dobu?“
„Celou.“
Matěj jednou přikývl.
„Dobře. Začneme u dinosaurů.“
Muzeum se stalo Kryštofovou první lekcí o posvátném chaosu rodičovství.
Matěj ho provedl expozicí dinosaurů s vážností univerzitního profesora.
„Tohle je allosaurus,“ ukázal na kostru. „Lidé si myslí, že nejlepší je tyranosaurus, ale allosaurus měl lepší drápy.“
„Důležitá informace,“ přisvědčil Kryštof.
„To tedy je.“
Eliška ho zatáhla do předstíraného hradu, kde z něj udělala rytíře, z Matěje čaroděje a z Markéty královnu.
Kryštof si všiml, jak Markétě ztuhl smích, když jí Eliška nasadila plastovou korunu.