Na okamžik se Markéta opravdu zasmála.
Ne zdvořile.
Opravdově.
Ten zvuk ho málem zničil.
Později u výtvarného stolu Eliška namalovala něco, co připomínalo duhu vybuchlou uvnitř hurikánu.
„Tohle je pro tvůj dům,“ řekla.
Kryštof obraz přijal oběma rukama.
„Pověsím ho na zvláštní místo.“
„Aby sis na nás pamatoval?“
Polkl.
„Myslím, že na vás bych nikdy zapomenout nedokázal.“
Matěj mu podal menší obrázek. Pečlivě na něm nakreslil raketu a roztřesenými písmeny ji označil.
„Tohle je Jupiter,“ vysvětlil. „Má hodně měsíců.“
„Mohl bys mě o nich něco naučit?“
Matěj se zatvářil překvapeně.
Potom spokojeně.
„Ano. Ale musíš poslouchat.“
„Budu.“
U oběda se Kryštof dozvěděl, že Matějův sendvič musí být rozdělený na trojúhelníky, Eliščino brčko musí být ohnuté a oba věří, že hranolky chutnají lépe, když se kradou z matčina talíře.
Také pochopil, že Markéta všechno sleduje.
Ne chladně.
Pozorně.
Jako by naděje byla nebezpečné zvíře a ona ho odmítala vypustit příliš brzy.
Během následujících tří týdnů zůstal Kryštof v zemi.
Nejprve si rozšířil hotelový pokoj. Potom ho rozšířil znovu.
Ignoroval stále naléhavější zprávy Marka z hlavní kanceláře. Chodil na schůzky ve školce. Naučil se, kde Markéta schovává dětské léky, náhradní boty, nouzové svačiny a lepidlo s třpytkami. Eliška ho nesměla používat bez dozoru od „nehody s pohovkou“.
Pomáhal Matějovi sestavovat model vesmíru.
Dovolil Elišce, aby mu nalakovala nehty na fialovo, protože rytíři podle ní potřebují „odvážné barvy“.
Po večerce sedával na Markétině verandě a pil kávu, zatímco cikády tiše zpívaly v teplé tmě.
Někdy mluvili o dětech.
Někdy o praktických věcech.
A někdy neříkali vůbec nic.
Jedno úterní ráno zazvonil Markétě telefon v 6:47.
„Hlídání mi odřeklo,“ řekla. Panika jí svírala hlas. „Mám prezentaci. Vím, že je to na poslední chvíli, ale—“
„Už jedu.“
„Kryštofe, Matěj je nachlazený, Eliška má školku a—“
„Už jedu,“ zopakoval.
Když dorazil, Markéta pobíhala po kuchyni v pracovním oblečení. Měla nasazenou jen jednu náušnici, vlasy napůl sepnuté, v jedné ruce kávu a v druhé povolení ke školní akci.
„Eliška potřebuje červené boty. Matějova knížka o dinosaurech je v prádelně. Peníze na oběd jsou na lince. Vyzvednutí je přesně ve tři patnáct. Jestli Matějovi stoupne teplota—“
„Markéto,“ řekl Kryštof jemně.
Zarazila se.
„Mám je.“
Dívala se mu do tváře, jako by v ní hledala důkaz, že to myslí vážně.
Pak mu podala povolení.
„Zavolej, kdyby se něco stalo.“
Dopoledne bylo směsí katastrofy a zázraku.
Kryštof našel červenou botu pod pohovkou, vedle tří autíček a starého plátku jablka. Připravil míchaná vajíčka s příliš velkým množstvím sýra. Matěje nechal doma, protože měl horké čelo a Kryštof usoudil, že opatrnost je důležitější než efektivita.
V poledne zavolal Markétě.
„Jak dopadla prezentace?“
„Dobře. Jak se mají?“
„Matěj spí. Eliška dorazila do školky. Na chvíli jsem ztratil batoh, botu a chuť žít.“
Markéta se zasmála.
Potom řekla tiše: „Jak jsi to všechno zvládala sama?“
Na lince se rozhostilo ticho.
„Ne vždycky dobře,“ přiznala. „Plakala jsem ve skříních. Ve dvě ráno jsem hledala na internetu vyrážky. Připalovala jsem večeře. Zapomněla na den pyžam. Cítila jsem vinu, když jsem pracovala, vinu, když jsem potřebovala peníze, a vinu, když jsem byla unavená.“
„Dělala jsi, jako by to bylo snadné.“
„Nedělala. Dělala jsem to kvůli nim. To je rozdíl.“
Když se Markéta večer vrátila, našla Kryštofa na zahradě. Matěj ho učil házet frisbee a Eliška se prohlásila za rozhodčí. Po každém hodu vykřikovala:
„To bylo opravdu hrozné!“
Markéta se zastavila ve dveřích.
Na jedinou nebezpečnou vteřinu Kryštof spatřil život, který mohli mít.
Pak mu zazvonil telefon.
Marek.
Znovu.
Kryštof hovor odmítl.
Markéta si toho všimla.
Nic neřekla.
Ale cosi v jejím obličeji povolilo.
Část třetí
Krize přišla ve čtvrtek v 5:23 ráno.
Hotelový pokoj byl ještě ponořený do tmy, když Marek volal už pošesté.
Tentokrát Kryštof telefon zvedl.
„Obchod ve Švýcarsku se hroutí,“ oznámil Marek. „Generální ředitel tě chce ještě dnes v Praze a zítra ve Vídni. Je to obchod za osm set milionů. Představenstvo šílí.“
Kryštof se pomalu posadil.
Za tři hodiny měl stát vedle Matěje ve školce, kde jeho syn představí plakát o Jupiterových měsících.
A další den měla Eliška oběd se svým tatínkem.
Slíbil jim, že tam bude.
„Pošli Davida,“ řekl Kryštof.
Marek zmlkl.
„David tu smlouvu neuzavře.“
„Tak poletíš ty.“
„Nechtějí mě. Chtějí tebe.“
Za hotelovým oknem bledlo nebe. Někde na pobřeží se Matěj nejspíš právě probouzel plný očekávání. Eliška si možná vybírala šaty.
Kryštof si promnul obličej.
„Získej mi dvě hodiny.“
V 7:30 stál před Markétiným domem.
Otevřela mu v županu. Jakmile mu pohlédla do tváře, oči se jí okamžitě zúžily.
„Co se stalo?“
Část čtvrtá
Než stačil odpovědět, přiběhl chodbou Matěj s plakátem v rukou.
„Tati, podívej! Dokončil jsem Jupiter a Europu. Pořád přijdeš, viď?“
Kryštof si k němu klekl.
Něco v jeho výrazu ho prozradilo.
Matějův úsměv pohasl.
„Co je?“
Ve dveřích kuchyně se objevila Eliška v pyžamu a založila si ruce na prsou.