Jedno jídlo za druhým mizelo ze slavnostního stolu a přesouvalo se na kuchyňskou linku.
V tichu bylo slyšet dokonce monotónní hučení lednice.
Růžena jako první pochopila, co se děje.
„Vlasto, nezbláznila ses už ve stáří?“ téměř vykřikla a okamžitě zapomněla na svůj předchozí povýšený tón. „Co je to za divadlo? Sedíme přece u slavnostního stolu!“
Vlasta se na svou příbuznou klidně podívala.
„Před chvílí jste sama řekla, že je stůl chudinský. Proč bych měla vážené hosty krmit odpadem a zatěžovat je cholesterolem? Treska vám připomíná kočičí krmení, salát je podle vás utopený v majonéze a ubrousky jsou levné. Tak se tím nemusíte trápit. Nikdo vás nenutí tady jíst.“
Její tichý hlas zapůsobil silněji než křik.
Růžena na několik vteřin úplně ztratila řeč.
David zato vyskočil z pohovky.
Do tváře se mu nahrnula krev.
„Mami, toho cirkusu nech! Je mi za tebe před tchánem a tchyní trapně! Vrať jídlo na stůl. Všichni máme hlad! Chováš se jako hysterka!“
Vlasta se na syna zadívala, jako by ho viděla poprvé v životě z odstupu.
Před ní stál dospělý širokoplecí muž v pečlivě vyžehlené košili, kterou mu kdysi koupila právě ona. Upravený, dobře živený a sebejistý. Přesto nebyl schopný projevit ani špetku úcty ženě, která byla po desetiletí ochotná dát mu to poslední.
„Stydět ses měl za něco úplně jiného, synku,“ řekla Vlasta stále stejně klidně. „Za to, že sedíš v mém bytě a posloucháš, jak tvoji matku ponižují kvůli jídlu, které dva dny připravovala a platila z vlastních peněz. Jestli tě můj stůl před příbuznými tolik zahanbuje, vezmi ženu, tchána i tchyni a odveď je do dobré restaurace. Tam vám přinesou rukolu, královské krevety i látkové ubrousky, pěkně vyžehlené a naškrobené.“
Alena prudce sevřela ruce.
„Ty nás vyhazuješ? Na naše výročí? Přišli jsme k tobě s otevřeným srdcem! Chtěli jsme si přece normálně sednout jako rodina!“
Vlasta přešla ke vchodovým dveřím a otevřela je dokořán.
„Přišli jste se najíst zadarmo a zároveň mi znovu vysvětlit, jaká jsem špatná hospodyně. Posledních pět let se opakuje pořád stejný scénář. Dnes skončil. Žádná oslava už nebude. Obujte se.“
Růžena prudce vstala.
Těžce dýchala rozhořčením a její pestrý hedvábný šátek se sesunul ke straně.
V předsíni si nervózně natahovala semišové boty.
„Ať moje noha v tomhle bytě už nikdy nevkročí!“ procedila. „Drzá ženská! Přišli jsme k ní slušně a ona nám teď vyčítá nějaké maso! Nemá vychování ani pořádné způsoby. Vždycky byla venkovanka a venkovankou zůstane! Pojď, Viktore. Opravdu tu nemáme co dělat!“
Viktor se na Vlastu provinile podíval a tiše si povzdechl. Hádce s manželkou se neodvážil postavit, a tak ji beze slova následoval.
Alena demonstrativně zaklapla kabelku a vyšla na chodbu, aniž by se směrem k tchyni otočila.
U dveří zůstal jako poslední David.
Na matku se díval s otevřeným vztekem.
„Tak si teď zůstaň sama se svými hrnci,“ procedil skrz zuby. „Brzy budeš volat a omlouvat se. Já ti ale telefon nezvednu. Zkazila jsi mi před lidmi celou oslavu. Tohle ti nikdy nezapomenu.“
Vlasta odpověděla úplně klidně:
„Až vyjdeš, zavři za sebou.“
Když syn překročil práh, zavřela dveře a otočila klíčem.
V tiché předsíni zaznělo cvaknutí zámku nečekaně hlasitě.
Vlasta se opřela zády o dveře a na chvíli zavřela oči.
Byla přesvědčená, že se jí začnou třást ruce, že se dostaví slzy a vrátí se známý pocit viny, který ji po každé rodinné hádce dlouhé dny trápil.
Nestalo se nic z toho.
Naopak, uvnitř jí bylo čím dál lehčeji.
Připadalo jí, jako by konečně odhodila z ramen těžký pytel plný mokrého písku, který celé roky vláčela do nekonečného kopce.
Vrátila se do kuchyně.
Pod poklicí na sporáku stál stále tentýž pekáč. Vzduch byl ještě nasycený hřejivou vůní pečeného masa, česneku a koření.
Vlasta otevřela příborník a vyndala svůj oblíbený porcelánový talíř s tenkým zlatým okrajem.
Toto nádobí si schovávala pro zvlášť důležité příležitosti. Dokonce i hostům ho pokládala na stůl jen zřídka — pořád se bála, že ho někdo nechtěně rozbije.
Zdálo se, že dnešek je opravdu výjimečný den.
Vlasta si ukrojila velký šťavnatý plátek vepřové krkovice.
Přidala několik měkkých brambor nasáklých masovou šťávou a všechno bohatě posypala čerstvým koprem, který jí rostl na parapetu.
Z lednice vyndala pevnou, křupavou nakládanou okurku.
Potom nalila do malé průhledné skleničky domácí brusinkový likér, který založila už na podzim, a posadila se k oknu.
Měkké večerní slunce zalévalo uklizenou kuchyň zlatým světlem.
Za sklem tiše šuměly mladé březové listy a někde v hustých větvích se hlasitě překřikovali vrabci.
Večeře byla vynikající.
Maso bylo měkké a na jazyku se doslova rozplývalo.
Brambory se pod vidličkou rozpadaly a trpký nápoj příjemně zahříval hrdlo.
Vlasta nikam nespěchala.
Jedla pomalu, vychutnávala si každé sousto i nečekané ticho, které se po dlouhé době rozprostřelo celým bytem.
Po jídle si uvařila silný čaj a s chutí snědla velký kus ještě teplého koláče s vejcem a jarní cibulkou.
Zbylé maso, brambory a taštičky pečlivě rozdělila do krabiček.
Zítra to všechno vezme s sebou do laboratoře a nabídne kolegům.