Ti její domácí pečivo vždy upřímně chválili. Jistě se znovu začnou vyptávat na recept a budou chtít vědět, jak docílí tak měkkého těsta.
Uplynuly tři dny.
V úterý během polední přestávky zazvonil Vlastě telefon.
Na displeji se objevilo jméno jejího syna.
David.
Žena po telefonu hned nesáhla.
Klidně dopila čaj, položila šálek na stůl a teprve asi při pátém zazvonění hovor přijala.
„Ahoj, mami,“ ozval se David.
Jeho hlas zněl napjatě.
Byla v něm slyšet rozpačitost i známá lehká nespokojenost, jako by mu matka už předem něco dlužila.
„Mluvili jsme s Alenou… O víkendu musíme na chalupu. Brambory už se musí zasadit, jinak to nestihneme. Ty tam pojedeš se svou autem, viď? A ještě… Poslyš, to maso už jste všechno snědla, nebo něco zbylo? Mohli bychom se večer zastavit a vzít si ho.“
Vlasta se podívala z okna laboratoře.
Na sluncem vyhřátém asfaltu před poliklinikou poskakovaly malé sýkorky.
Na tváři se jí objevil sotva patrný úsměv.
„Brambory si teď zasaďte sami, synku. Pozemek můžete celý využívat. Svůj podíl převedu, aby později nevznikly žádné dohady. A co se týká masa — včera jsem jím pohostila kolegy. Jsou to obyčejní lidé a nejsou vybíraví. Nevadí jim ani kočičí krmení, ani chudinský stůl. Vy si objednejte pořádný dovoz z restaurace. Vždyť jste si už zvykli na moderní a bohaté menu.“
Vlasta hovor ukončila, položila telefon displejem dolů a znovu otevřela laboratorní zápisník.
Poprvé po mnoha letech ji vůbec nebolela hlava.
A před ní byly volné dny.
Poprvé po velmi dlouhé době na ně neměl nikdo žádný plán — kromě samotné Vlasty.