Když bylo potřeba na tři týdny vzít vnuka na chalupu, zatímco druhá babička s dědečkem odpočívali u moře, znovu pomohla Vlasta. Hlídala dítě, starala se o záhony, každý den vařila domácí jídlo a připravovala čerstvé kompoty.
Vděku se ale téměř nikdy nedočkala.
Po návratu z chalupy Růžena poznamenala, že je chlapec nějaký bledý. Vlastina jahodová marmeláda byla podle ní příliš řídká. A v bytě prý neustále páchly staré knihy.
Přesto se Vlasta ještě jednou pokusila stočit rozhovor smířlivějším směrem.
„Dám ti rybu, Růženko,“ nabídla a natáhla se pro širokou servírovací lopatku. „Je to čerstvý treskovitý filet. Dlouho jsem ho dusila s mrkví a cibulí. Je krásně jemný.“
Růžena rozhodila rukama.
„Treska?“
Hlasitě se zasmála, jako by právě slyšela mimořádně povedený vtip, a otočila se k dceři.
„Alenko, slyšíš to? K výročí nám naservírovali tresku! Proboha, takovým krmením pro kočky se krmí akorát toulavá zvířata před domem. My jsme toho za mlada snědli tolik, že se mi při té vzpomínce dělá špatně. Pozvat lidi na oslavu a dát na stůl mraženou tresku! To snad člověk nevymyslí.“
Viktor, který až dosud mlčel, si opatrně sáhl po jedné taštičce.
„Je to normální ryba, Růžo. Neměla bys být taková.“
Růžena se k němu okamžitě prudce obrátila.
„Ty raději mlč. Jakýpak odborník. Tobě jde jen o to nacpat si žaludek, a co jíš, to je ti úplně jedno.“
Pak znovu pohlédla na Vlastu.
„Neber si to osobně, Vlasto. Já jsem prostě přímý člověk. Nikomu nelžu a nikomu se nepodbízím. Ale tohle rozhodně není slavnostní stůl. To je výsměch hostům.“
V místnosti se rozhostilo těžké, nepříjemné ticho.
Za oknem zašustilo projíždějící auto. Hodiny s kukačkou na stěně pravidelně odměřovaly vteřiny.
David konečně vzhlédl od telefonu a neklidně se zavrtěl na pohovce. Ani on se však matky nezastal.
Místo toho otráveně řekl:
„Mami, upřímně, dneska se dalo objednat hotové jídlo. Všude mají slavnostní menu. Proč ses dva dny dřela u plotny, když pak ještě musíš poslouchat takové řeči? Chtěli jsme přece něco modernějšího.“
Vlasta pomalu otočila hlavu a podívala se synovi přímo do očí.
„Za dovoz se platí, Davide,“ odpověděla téměř bezvýrazně. „V úterý jsi tu sám seděl a říkal, že po splátce úvěru ti nezbývají skoro ani peníze na benzin. Všechno, co teď vidíš na stole, jsem koupila ze svého platu z laboratoře a z důchodu. Do posledního haléře.“
Růžena hlasitě vydechla, protočila oči a okázale odsunula vidličku.
„Tak a je to tady. Teď budeme do konce večera poslouchat, kolik stála každá okurka a kolik haléřů padlo na salát. Přišli jsme k vlastní rodině a místo toho nám tu někdo dělá účetní uzávěrku kvůli jídlu. Kdybych předem věděla, jaká tu bude chudinská tabule, šli bychom s Viktorem rovnou do restaurace. Aspoň bychom se pořádně najedli. Teď se tím vším musíme dusit jen ze slušnosti!“
Vlasta si pomalu položila ruce do klína.
A najednou v ní zavládlo naprosté ticho.
Zmizela tupá tíha v hlavě. Vytratila se i známá bolestná křivda, která jí ještě před chvílí svírala hrdlo a pálila v očích.
Na její místo přišel chladný klid a podivně silný pocit svobody.
Vlasta vstala.
Bez spěchu a bez jediného prudkého pohybu přešla do kuchyně, navlékla si silné chňapky se žlutými slunečnicemi a otevřela troubu.
Vyvalil se na ni horký, těžký oblak páry.
Celým bytem se rozšířila vůně česneku, pečených jablek, bobkového listu, koření a masa.
Vzadu v troubě stál velký, těžký litinový pekáč.
Vlasta v něm upekla téměř tříkilovou vepřovou krkovici vcelku. Na povrchu se leskla medovo-hořčičná kůrka a po stranách ležely dozlatova opečené mladé brambory a lesní houby, které nasbírala už na podzim.
Opatrně uchopila rozpálený pekáč, odnesla ho do obývacího pokoje a položila doprostřed stolu na silnou dřevěnou podložku.
Kůrka na mase tiše zapraskala.
Místnost naplnila tak svůdná vůně, že Růžena mimoděk polkla a téměř okamžitě sáhla po vidličce.
Také Viktor ožil a se skutečným zájmem pohlédl na pekáč.
Růženina nálada se změnila během jediné vteřiny.
„No vidíš, a já už si myslela, že máš připravené jen rybí menu,“ poznamenala mnohem mileji a vyhlédla si nejčervenější kousek. „Když chceš, umíš. Tak krájej, dokud je to horké. A mně dej brambory, ty na kraji.“
Vlasta však nůž nevzala.
Několik vteřin mlčky pozorovala hosty, kteří už se připravovali na hlavní chod.
Potom znovu uchopila rozpálené litinové úchyty, pekáč zvedla ze stolu a odnesla ho zpátky do kuchyně.
David se na pohovce prudce narovnal.
„Mami, kam to maso neseš? Dej ho zpátky! Vždyť nádherně voní!“
Vlasta mu neodpověděla.
V kuchyni položila pekáč na silné dřevěné prkénko, přikryla ho těžkou poklicí, aby maso nevychladlo, a pomalu se vrátila do obýváku.
Z jejího obličeje se nedalo vyčíst, že se stalo něco mimořádného. Vypadala stejně klidně, jako kdyby utírala prach nebo uklízela umyté nádobí.
Přišla ke stolu a vzala velký talíř s taštičkami.
Odnesla ho do kuchyně.
Potom zmizely lilkové rolky.
Následovala mísa s domácí pečení.
Nakonec přišla řada i na onu křišťálovou mísu na sledě, kterou hosté před několika minutami tak ochotně kritizovali.