„Mohla jsi aspoň kvůli oslavě koupit pořádné ubrousky, a ne tenhle levný papír z výprodeje. Položit něco takového před hosty na stůl je opravdu trapné.“
Růžena dvěma prsty znechuceně uchopila tenký ubrousek a odhodila ho ke kraji lněného ubrusu.
Vlasta zůstala stát u příborníku a v rukou svírala těžkou křišťálovou mísu na sledě. U srdce ji nepříjemně píchlo, ale neřekla ani slovo. Jen pevněji sevřela chladné broušené sklo. Ubrousky vybírala už včera, zvlášť kvůli rodinné oslavě. Na bílém papíře byly drobné modré chrpy a Vlasta dlouho procházela jednotlivá balení, než našla vzor, který se hodil ke starému slavnostnímu servisu po její matce.
Malý obývací pokoj byl útulný a teplý. Vzduch naplňovaly výrazné vůně domácího jídla — takové bývají jen v bytě, kde hostitelka stráví téměř dva dny u plotny. Vonělo pečivo, česnek, kopr, pečené maso i koření. Vlasta začala s přípravami už ve čtvrtek. Po směně v laboratoři při poliklinice zamířila na trh, vybrala čerstvou vepřovou krkovici a večer až do noci vařila huspeninu z domácí drůbeže. Trpělivě sbírala z hladiny každou pěnu i přebytečný tuk, aby zůstal vývar dokonale čirý.
Důvod k oslavě byl skutečně důležitý — David a Alena slavili výročí svatby. Pro mladé manžele to bylo významné datum a Vlasta jim chtěla připravit opravdový rodinný večer plný tepla. Sami předem přiznali, že na kavárnu ani restauraci teď nemají peníze. Většinu volných prostředků polykaly splátky úvěru na nedávno koupené auto. Vlasta proto bez dlouhého přemýšlení nabídla, že se oslava uskuteční u ní, a pustila se do příprav.
„Mami, vždyť dobře víš, že Růžena má ráda, když všechno vypadá hezky,“ poznamenala Alena a prohlížela si čerstvě upravené nehty, aniž by se pokusila pomoct tchyni s rozestavováním talířů. „Mohla jsi vytáhnout látkové ubrousky, naškrobit je a pěkně složit. Když už slavíme výročí doma.“
David se mezitím pohodlně rozvalil na pohovce a zaujatě projížděl zprávy v telefonu. Celým svým postojem dával najevo, že prostírání se ho vůbec netýká. Růženin manžel Viktor, statný a většinou mlčenlivý muž, seděl trochu stranou. S takovým soustředěním pozoroval kapradinu na parapetu, jako by doufal, že mezi jejími listy úplně zmizí. Povahu své ženy znal až příliš dobře.
„Ubrus je čistý, slavnostní servis je na stole a všechno je připravené,“ odpověděla Vlasta klidně. Křišťálovou mísu postavila vedle velké kulaté salátové mísy. „Tak si pojďme sednout, než předkrmy oschnou.“
Růžena se s těžkým povzdechem usadila do měkké židle, upravila si jasně barevný hedvábný šátek na širokých ramenou a začala stůl pomalu obhlížet jako přísná kontrolorka. V očích měla známý výraz nadřazenosti. Dvacet let pracovala jako skladová účetní ve velkoobchodě a při každé vhodné příležitosti připomínala své někdejší známosti, jako by dokazovaly její vysoké společenské postavení.
„Vlasto, vždyť tohle je opravdu jako z minulého století,“ protáhla s předstíraným povzdechem a vidličkou lehce ťukla do mísy s ruským salátem. „Zase lavor majonézového salátu. Kdo dnes něco takového servíruje k výročí? Moderní lidé dělají lehké saláty — rukolu, krevety, avokádo, kvalitní zálivku. Tady je samý cholesterol. Celou noc pak bude žaludek vzpomínat na tuhle oslavu.“
Vlasta si opatrně sedla na kraj židle u dveří do kuchyně. Po celém dni na nohou ji bolely chodidla i kolena.
„David má tenhle salát rád už od dětství. Udělala jsem ho právě kvůli němu. Okurky jsou naše, ze sudu, kuře domácí a místo levného salámu jsem použila maso.“
Růžena nakrčila výrazně nalíčené rty a odstrčila talíř dál od sebe.
„A jaký je v tom rozdíl, jestli je kuře domácí, když je všechno utopené v laciné majonéze? Mohla ses mladých zeptat, co se dnes na svátky připravuje. A co je tohle? Huspenina? V květnu? Vlasto, to je opravdu nevkusné. Huspenina se dělá v zimě — na Vánoce nebo, proboha, na pohřební hostinu.“
Alena souhlasně sevřela rty a přikývla matce.
David jen neurčitě zabručel, aniž odtrhl oči od displeje.
Vlasta se podívala na syna a najednou si vybavila, jak za ní přesně před týdnem přijel po práci. Byl unavený, pomačkaný a v obličeji šedivý. Stěžoval si, že mu nezbyly skoro žádné peníze. Po další splátce úvěru mu prý sotva zůstalo na benzin. Pak matku požádal, aby k výročí uvařila „něco pořádného, domácího, jako dřív“, protože z kupovaných polotovarů a jídla za pochodu už ho bolel žaludek i játra.
A Vlasta se snažila.
Dnes vstávala v šest ráno. Zadělala kynuté těsto na taštičky s vejcem a jarní cibulkou, připravila lilkové rolky s vlašskými ořechy, očistila rybu a zapekla ji dozlatova pod sýrovou krustou.
Jenže pomoc, kterou rodině poskytovala, už dávno nikdo nevnímal jako péči. Všichni ji považovali za samozřejmou povinnost.
Když David s Alenou potřebovali peníze na první splátku auta, byla to právě Růžena, kdo nejhlasitěji prohlašoval, že rodiče musí dětem pomáhat postavit se na vlastní nohy. Sama jim však nedala ani korunu. Vlasta zato vybrala téměř všechny své úspory a peníze synovi předala.