***
Po několika společně strávených odpoledních mě pozval k sobě domů.
„Mám celou polici starých desek, které by se vám líbily,“ řekl. „Přijďte na kávu, ukážu vám je.“
Věřila jsem mu.
Arturův dům působil teple a obyčejně. Byl plný knih, nesourodého nábytku a rodinných fotografií zavěšených podél chodby.
„Dám vařit vodu,“ oznámil. „Chovejte se jako doma.“
Vešla jsem do obývacího pokoje — a zůstala stát.
Nad krbem visel obraz.
Byla na něm chata u jezera. Dvě borovice se skláněly nad vodou a křivý dřevěný mol vybíhal z břehu. V pravém dolním rohu, téměř ukryté v trávě, byly malé iniciály: R. M.
Byl to Radkův obraz.
Obraz, o kterém jsem si myslela, že byl zničen.
Znala jsem každý tah štětce. Dívala jsem se, jak ho kdysi maloval.
Začaly se mi třást ruce.
Artur odložil hrnky na stůl.
„Aleno, posaďte se.“
„Ne.“
Hlas mi zněl ostřeji, než jsem zamýšlela.
„Potřebuji, abyste mi řekl, odkud ten obraz máte.“
Artur se podíval ke krbu.
„Od Radka.“
Zírala jsem na něj.
„Co jste to řekl?“
„Radek mi ho poslal.“
První myšlenka byla, že to není možné.
Druhá byla ještě horší.
„Vy jste znal mého manžela?“
Artur pomalu přikývl.
Měla jsem pocit, že se celá místnost pohnula.
„Jak?“
Posadil se.
„Bylo mi čtyřiadvacet. Radkovi mohlo být dvaadvacet nebo třiadvacet. Přijel do Austrálie téměř na rok.“
Věděla jsem, že Radek cestoval ještě předtím, než jsme se poznali. Věděla jsem, že byl v Austrálii. O té době však mluvil jen málokdy.
Artur pokračoval:
„Několik měsíců jsme pracovali v hotelu nedaleko Melbourne. Bylo to příšerné místo a plat byl mizerný.“
Na chvíli se pousmál.
„Radek byl nejhorší nosič zavazadel, jakého jsem kdy viděl.“
Znělo to přesně jako on.
Nakonec jsem si sedla.
Artur mi vyprávěl, že se z nich rychle stali přátelé. O víkendech cestovali, poslouchali desky, hráli karty a brali každou špatně placenou práci, která se naskytla.
Radek maloval pokaždé, když si mohl dovolit koupit barvy.
„Ta chata,“ ukázal Artur na obraz, „stála na místě, kde jsme tehdy bydleli u jezera. Tam namaloval první verzi.“
„Ale ten obraz namaloval až po naší svatbě.“
Artur na okamžik zmlkl.
„Namaloval ho znovu.“
Nechápala jsem.
Vysvětlil mi, že mnoho let poté, co Radek doma vytvořil druhou verzi a ta byla zničena, namaloval podle paměti ještě třetí obraz.
Ten, který teď visel nad Arturovým krbem.
Nebyl to obraz, který jsem ztratila.
Byla to jeho kopie.
Proto mi připadal každý detail tak povědomý.
„Proč by vám ho posílal?“
Artur vstal.
„Ještě vám musím něco ukázat.“
Odešel z pokoje a po chvíli se vrátil s dřevěnou krabicí. Položil ji na konferenční stolek a otevřel víko.
Uvnitř ležely desítky dopisů.
Na každé obálce bylo stejným rukopisem napsáno jméno odesílatele.
Radek.
Zvedla jsem první dopis. Zpáteční adresa patřila našemu starému domu.
Ruce se mi znovu rozklepaly.
„Jak dlouho jste si psali?“
„S přestávkami několik desetiletí.“
Podívala jsem se na něj.
„Radek mi o vás nikdy neřekl.“
To bolelo.
Artur si toho všiml.
„Neschovával před vámi žádný románek, Aleno.“
„To jsem neřekla.“
„Ale pomyslela jste si to.“
Málem jsem se zasmála. Měl pravdu.
Po Radkově návratu do vlasti si nějaký čas psali pravidelně. Potom přišlo manželství, děti, práce a každodenní starosti. Mezi dopisy ubíhaly roky.
Když Radek onemocněl, našel Artura přes internet díky společnému známému.
Začali si psát znovu.
„Proč mi o tom nikdy neřekl?“
Artur sklopil pohled ke svým rukám.
„Protože většina toho, co vám psal, se týkala vás.“
Zůstala jsem úplně nehybná.
„Mě?“
Přikývl a vytáhl jednu obálku.
„Tuhle poslal spolu s obrazem.“
Podal mi ji. Byla zalepená a na přední straně stálo moje jméno.
Radkův rukopis jsem poznala okamžitě, přesto jsem obálku nedokázala otevřít.
„Proč ji pořád máte?“
Artur se opřel v křesle.
„Radek mě požádal, abych ji uschoval.“
„Proč?“
Smutně se pousmál.
„Doufal, že jednou přijedete do Austrálie a navštívíte antikvariát, o kterém vám vyprávěl. Potom, co mi přišel jeho poslední dopis, jsem tam chodil každý den. Doufal jsem, že vás potkám.“
Zůstala jsem na něj zírat s pootevřenými ústy.
Pak mi řekl, co Radek v posledních dopisech psal.
Bál se o mě. Ne proto, že bych neuměla hospodařit s penězi nebo že bych nedokázala žít sama.
Bál se, že jsem nikdy skutečně neuvěřila, že si smím vybrat sama sebe.
„Říkal, že jste rozdávala všechno,“ pokračoval Artur. „Čas, peníze i sílu.“
Sklopila jsem oči.
„Radek napsal, že jste bývala nejšťastnější ve chvíli, kdy jste plánovala cesty, na které jste nikdy neodjela.“
Sevřelo se mi hrdlo.
Artur mluvil dál:
„Váš manžel napsal, že jeho největší lítostí je, že vám pomohl uvěřit, že život lze vždycky odložit na později.“
Po tvářích mi začaly stékat slzy.
Konečně jsem obálku otevřela.
***
Radkův dopis měl čtyři stránky.
Nedokázala jsem ho přečíst nahlas bez přestávek, ale jedna část mě zasáhla nejhlouběji.
„Aleno,
jestli tohle čteš v Austrálii, konečně jsi udělala něco, o čem jsme oba mluvili už od mládí. A jestli tam nejsem s tebou, neproměň tu cestu v památník. Dívej se na všechno jen proto, že to vidět chceš.“
Dopis pokračoval: