„Jez jídlo, které bych nesnášel. Zůstaň příliš dlouho na místě, které je krásné. Z nudného místa odjeď dřív. Utrať peníze za sebe, aniž bys to komukoli vysvětlovala. Miluj děti, ale nedovol, aby se jejich láska stala důvodem, proč budeš žít jen s jejich svolením.“
Zakryla jsem si ústa.
Artur odvrátil zrak, aby mi dopřál trochu soukromí.
Poslední odstavec jsem četla přes slzy.
„Požádal jsem Artura, aby si ten dopis nechal, protože Austrálie byla vždycky místem, kde se můj život poprvé cítil jako můj vlastní. Možná to stejné místo najdeš i ty. A jestli je Artur pořád nablízku, přinuť ho, aby ti koupil kávu. Pořád mi dluží dvanáct dolarů.“
Rozesmála jsem se skrz pláč.
Artur se na mě podíval.
„Zajímalo mě, jestli se o těch dvanácti dolarech zmíní.“
„Takže váš zájem byl naprosto nezištný?“
„Po tolika letech se mi zdálo rozumné začít skromně.“
To mě rozesmálo ještě víc.
Potom jsem plakala.
Ne tak jako na Radkově pohřbu.
Tohle bylo jiné.
Byl to smutek a úleva, které se konečně ocitly ve stejné místnosti.
Více než deset let jsem v sobě nosila tichou vinu pokaždé, když jsem udělala něco, co by bylo nemožné, kdyby Radek ještě žil.
Prodej domu.
Cestování sama.
Radost ze života.
Část mě si pořád kladla otázku, jestli jít dál neznamená nechat ho za sebou.
A teď mi to vlastním rukopisem dovoloval.
***
S Arturem jsme seděli a povídali si, dokud káva úplně nevychladla.
Vyprávěl mi příběhy o Radkovi, které jsem nikdy předtím neslyšela.
Radek jednou usnul během jazzového koncertu. Jindy se ztratil a přitom vytrvale tvrdil, že přesně ví, kde je. Jednou se pokoušel opéct rybu nad táborákem, až mu spadla do hlíny.
„To zní přesně jako on,“ řekla jsem se smíchem.
Artur se usmál.
„Ke konci o vás mluvil pořád.“
To mě překvapilo. Pak mi něco došlo.
„Věděl jste, že existuji, ještě než jsme se potkali.“
„Samozřejmě.“
„Takže když jsme se seznámili v antikvariátu…“
„Nevěděl jsem, že jste to vy.“
Moje manželské příjmení nebylo nijak neobvyklé a Artur nikdy neviděl moje současné fotografie. Teprve při našem druhém odpoledni, když jsem se zmínila o Radkovi a o místě, kde jsme spolu žili, začal něco tušit.
„Proč jste mi to neřekl hned?“
Artur pozvedl obočí.
„Představte si, že cestujete sama po Austrálii a nějaký cizí muž vám oznámí: ‚Mimochodem, znal jsem vašeho zesnulého manžela a dvanáct let jsem schovával jeho dopisy.‘“
Usmála jsem se.
„To by se těžko zapomínalo.“
„Myslel jsem, že káva bude bezpečnější začátek.“
„Takže jste mě k sobě pozval schválně?“
„Ano.“
„Kvůli obrazu?“
„Částečně.“
Pozvedla jsem obočí.
Artur vypadal téměř rozpačitě.
„A částečně proto, že jsem chtěl poznat ženu svého nejlepšího přítele. Ženu, kterou miloval celým srdcem.“
Vzduch mezi námi se změnil.
Podívala jsem se na Radkův dopis. V hrudi se mi ozvalo lehké, pošetilé zachvění, jaké jsem necítila celá léta.
Artur natáhl ruku přes stůl a položil ji dlaní vzhůru mezi nás.
Chvíli jsem na ni hleděla.
Potom jsem do ní vložila svou.
***
V Austrálii jsem zůstala o tři týdny déle, než jsem původně plánovala.
Artur mi ukazoval místa, která turisté obvykle míjeli. Poslouchali jsme desky a jedli hrozné sendviče u pláže.
Vzal mě k jezeru, u kterého s Radkem kdysi žili jako mladí muži.
Chata už dávno zmizela. Jezero však zůstalo.
Stáli jsme spolu na břehu.
„Myslela jsem, že až sem přijedu, bude mi smutno,“ řekla jsem.
„Je?“
„Trochu.“
Potom jsem se usmála.
„Ale není to jen smutek.“
***
Zbytek cesty jsem nezrušila.
Artur mě doprovodil na dvě další zastávky. Potom jsem pokračovala sama.
Časem se mi začaly ozývat děti.
Klára se omluvila jako první.
Markéta později přiznala, že byla rozzlobená hlavně proto, že můj odjezd ji donutil zjistit, jak moc se na mě spoléhala.
Danielovi to trvalo déle.
Erik nakonec řekl:
„Myslím, že jsem si vždycky představoval, že dům znamená, že tam budeš navždycky.“
„Pořád jsem tvoje matka,“ odpověděla jsem. „Jen nejsem kus nábytku.“
Oba jsme se zasmáli.
***
S Arturem jsme si dál psali každý den.
O šest měsíců později jsem se do Austrálie vrátila.
Ne proto, že by mě tam Radek nějak neviditelně poslal.
Ne proto, že mě děti odstrčily.
Vrátila jsem se, protože jsem chtěla.
Artur na mě čekal na letišti s malou kartonovou cedulí:
„ALENO — STÁLE MI DLUŽÍŠ KÁVU!“
Smála jsem se tak dlouho, až mi vyhrkly slzy.
***
Cestuji pořád.
Někdy s Arturem.
Někdy sama.
Obraz dnes visí v malém bytě, který část roku společně obýváme. Vedle něj, v rámečku a hned vedle Radkova dopisu, je účtenka z první kávy, kterou mi Artur koupil po mém návratu.
Přesně dvanáct dolarů.
***
Ve svých devětašedesáti jsem si myslela, že prodejem domu opouštím život, který jsem si vybudovala.
Mýlila jsem se.
Ve skutečnosti jsem konečně vstoupila do té části života, kterou jsem celé roky odkládala.
A někde na druhém konci světa jsem našla nejen vzpomínku na muže, kterého jsem milovala, ale také člověka, s nímž jsem nikdy nečekala, že se spřátelím.
Poprvé v životě na mě „někdy“ nečekalo v dálce.
Už jsem tam byla.