Další dva týdny jen pozorovala.
A poslouchala.
Petr se jí neomluvil.
Nepřiznal, že zašel příliš daleko.
Pořád sám sebe přesvědčoval, že problém spočívá pouze v její tvrdohlavosti.
Jednoho večera se znovu zeptal:
„Nechtěla bys to ještě jednou zvážit?“
„Už jsem to zvážila.“
„A k čemu jsi došla?“
„K té samé odpovědi. Ne.“
„To snad není možné.“
„Sama se divím.“
V babiččině jednopokojovém bytě téměř tři roky bydleli stálí nájemníci, manželé bez dětí.
Do konce jejich smlouvy zbývaly asi dva měsíce.
Jana jim s předstihem oznámila, že nájem prodlužovat nebude.
Nedošlo k žádnému konfliktu. Nájemníci to přijali klidně a začali si hledat nové bydlení.
Petr se o jejím rozhodnutí dozvěděl večer.
„Proč jsi je požádala, aby odešli?“
„Protože se tam chci přestěhovat.“
Petr zůstal stát jako opařený.
„Myslíš to vážně?“
„Naprosto.“
„A to všechno kvůli jednomu rozhovoru?“
„Ne úplně. Ten rozhovor mi jen ukázal příliš mnoho věcí, kterých jsem si dřív nechtěla všímat.“
Od následujícího měsíce Jana přestala posílat nájemné na mimořádné splátky společné hypotéky.
Povinnou splátku si rozdělili napůl.
Třicet jedna tisíc platila Jana.
Dalších třicet jedna tisíc Petr.
Stejně rozdělili i služby za společný byt.
Potraviny hradili rovným dílem.
Osobní výdaje si každý platil sám.
Petr nejprve demonstrativně prohlásil:
„Mně to takhle bude vyhovovat ještě víc.“
Jana mu neodporovala.
O tři týdny později se v jejich bytě definitivně rozbila pračka.
Dříve by Jana jednoduše vybrala nový model a zaplatila ho ze svých úspor, kam ukládala část nájemného.
Tentokrát však řekla:
„Vyber vhodnou pračku. Já zaplatím polovinu.“
Petr na ni nevěřícně zíral.
„Ty chceš teď dělit napůl i pračku?“
„Dohodli jsme se přece, že osobní peníze nemůžeme automaticky považovat za společné.“
Novou pračku skutečně koupili napůl.
O další měsíc později Petr zaplatil pojištění své motorky.
Potom přišel čas pravidelného servisu.
Následně bylo nutné vyměnit jednu součástku.
Jednoho večera dlouho mlčky sledoval čísla v bankovní aplikaci.
„Není to zrovna levný koníček,“ poznamenal.
„Ale je to tvůj dlouholetý sen,“ připomněla mu Jana.
Petr neodpověděl.
Mezitím se začaly měnit i poměry v jeho rodině.
Jako první přehodnotil své plány Lukáš.
Nakonec se terénního auta skutečně vzdal.
Koupil si ojeté kombi, které stálo téměř polovinu.
A podivuhodně — obchod kvůli tomu nezbankrotoval.
Zákazníci nepřestali chodit jen proto, že majitel začal přijíždět méně prestižním vozem.
Další prostor si Lukáš pronajal, ovšem o několik měsíců později, než původně plánoval.
Nejdříve se s dodavatelem dohodl na výhodnějším způsobu plateb.
Druhého zaměstnance přijal až po třech měsících.
A automobilový zvedák nakonec koupil výrazně levněji než ten, který předtím ukazoval Petrovi.
Petrovi rodiče prodali garáž.
Milan kvůli tomu téměř celý měsíc nespokojeně bručel.
Potom se ukázalo, že se dá žít i bez ní.
Druhého auta se nevzdali.
Dokončení horního patra domu odložili na neurčito.
Nejdříve se soustředili na přízemí.
Bez drahých obkladů.
Bez nekonečného vybírání závěsů z internetových fotografií.
Jednou Alena zavolala staršímu synovi a nečekaně přiznala:
„Když o tom přemýšlím, mohli jsme to udělat už dávno.“
Po tom telefonátu seděl Petr dlouho v kuchyni a tvářil se zachmuřeně.
Jana se ho na nic neptala.
Už neměla potřebu radovat se z toho, že ostatní konečně pochopili samozřejmé.
Na konci druhého měsíce nájemníci byt po babičce opustili.
Starý jednopokojový byt přivítal Janu prázdnou lednicí, dvěma odřenými kuchyňskými stoličkami a skříňkou, jejíž dvířka při otevření zavadila o stropní lištu.
V sobotu ráno tam Jana přijela s krabicemi, hadry na úklid a taškou čerstvého pečiva.
Asi po hodině zazvonil zvonek.
Před dveřmi stál Petr.
Přijel nečekaně.
Květiny nepřinesl.
V ruce však držel akušroubovák.
„Ta polička v koupelně nedrží dobře,“ vysvětlil.
Jana se na něj překvapeně podívala.
„Jak to víš?“
„Kdysi jsi mi o tom říkala. Myslím, že před dvěma lety.“
Poličku skutečně pořádně upevnil.
Potom bez zbytečných slov spravil uvolněná dvířka kuchyňské skříňky.
Nakonec opravil zásuvku, která už dlouho vylézala ze zdi.
Poprvé za několik posledních měsíců udělal Petr pro Janu něco jen tak. Bez řečí o tom, jaká má správná manželka být.
Když se chystal odejít, náhle řekl:
„Dal jsem motorku do inzerce.“
Jana zvedla oči.
„Proč?“
„Potřebuji peníze.“
„Na pomoc rodině?“
Petr se lehce usmál.
„Na svůj díl hypotéky. A vůbec… Asi teď není vhodná doba udržovat tak drahou hračku.“
Tohle přiznání Janu opravdu překvapilo.
Dříve Petr dokázal najít desítky přesvědčivých důvodů, proč se mají uskromnit všichni kromě něj.
Jeden inzerát na motorku však Jana rozhodně nepovažovala za zázračný lék na rozpadlé manželství.
Stalo se toho příliš mnoho.
„Mimochodem, Lukáš prodal terénní auto,“ dodal Petr.
„Slyšela jsem.“
„A táta prodal garáž.“
„To také vím.“
Petr na chvíli zmlkl.
„Takže nakonec si každý dokázal peníze najít.“
„Přesně.“
„A tvůj byt se prodávat nemusel.“
„Představ si.“
Petr se nechtěně usmál.
Na krátký okamžik měli oba pocit, že je všechno zase jako dřív.