Byl to však jen okamžik.
Tři měsíce po onom večeru se Jana definitivně přestěhovala do svého jednopokojového bytu.
S Petrem se klidně dohodli, že společný byt nabídnou k prodeji.
Dokud se nenajde kupec, každý dál posílal bance polovinu splátky.
Na Janiny osobní úspory, vytvořené z nájemného, Petr při rozdělení majetku nepožadoval nic. Jejich původní dohoda v tomto ohledu zůstala beze změny.
Dvou pokojový byt se brzy podařilo prodat.
Z utržených peněz společně splatili zbytek hypotéky a zbývající částku si podle dohody rozdělili rovným dílem.
Žádné soudní bitvy.
Žádné nekonečné hádky o to, kdo koupil víc talířů a hrnců.
Oba už byli z celé situace příliš unavení.
Návrh na rozvod podala Jana sama.
Petr se jí jednou zeptal:
„Takže se rozvádíš kvůli tomu bytu?“
„Ne.“
„Tak kvůli čemu?“
Jana se na chvíli zamyslela.
„Protože ses rozhodl nakládat s mým majetkem dřív, než tě napadlo obětovat něco vlastního. A protože jsi tři týdny řešil osud mého bytu se svou rodinou, aniž by sis jedinkrát pomyslel, že bys o tom měl mluvit se mnou.“
Petr nenašel odpověď.
Snad poprvé v životě neměl připravenou pohodlnou výmluvu.
Na jaře se Alena s Milanem konečně přestěhovali do přízemí nového venkovského domu.
Horní patro zůstalo bez vnitřního dokončení.
A kupodivu se nestalo nic hrozného.
Lukáš nakonec obchod rozšířil, i když do něj vložil mnohem méně než původně plánované dva miliony.
Musel pracovat podstatně víc, než si představoval.
Druhého prodavače získal až o několik měsíců později.
Petr svou motorku skutečně prodal.
Část peněz si nechal na vlastní potřeby a zbytek použil na splátky hypotéky v době, kdy byl jejich společný byt ještě v nabídce.
Jinými slovy, rodinný finanční plán se nakonec ukázal jako proveditelný.
Fungoval však teprve ve chvíli, kdy z něj vyškrtli Janu a její čtyři miliony.
Jana se po návratu do babiččina bytu rozhodla nejdříve zbavit staré pohovky.
Novou vybírala dlouho.
Petr by takový nákup dříve označil za zbytečný výdaj.
Alena by jí nejspíš doporučila něco levnějšího.
A Lukáš by možná navrhl, aby se pohovky vzdala úplně a peníze vložila do perspektivního podnikání.
Jana proto jednoduše zašla do prodejny nábytku, na jednu pohovku si lehla, na jiné si sedla, porovnala několik modelů a vybrala tu, která jí připadala nejpohodlnější.
Sto dvanáct tisíc zaplatila z vlastních úspor, vytvořených díky pronájmu bytu.
Kdysi chtěla právě tyto peníze použít na mimořádnou splátku jejich společné hypotéky.
Toho večera se Jana uvelebila na nové pohovce, popíjela horký čaj a psala si s kamarádkou.
Kamarádka se zeptala:
„Tak co, jsi s nákupem spokojená? Není ti líto tolik peněz?“
Jana přejela dlaní po široké opěrce, pohodlně se opřela a odepsala:
„Vůbec ne. Za celý poslední rok je to snad jediná investice do rodinného pohodlí, ke které po mně nikdo nechtěl podnikatelský plán.“
A poprvé po velmi dlouhé době jí její vlastní peníze jednoduše dovolily koupit si pohovku.
Ne dokončit někomu přízemí.
Nezaplatit automobilový zvedák.
Nezařídit krásné závěsy.
Neuskutečnit cizí dávný sen.
Jen koupit obyčejnou pohovku.
A právě tento nákup se nakonec ukázal jako nejrozumnější investice ze všech, které jí v poslední době někdo navrhoval.