Malý jednopokojový byt však patřil Janě ještě před svatbou. Babička jí ho odkázala tři roky před svatbou.
Petr o tom samozřejmě věděl.
Stejně jako věděl ještě jednu důležitou věc.
Babiččin byt Jana pronajímala.
Po odečtení daní, služeb a drobných oprav jí každý měsíc zůstávalo přibližně čtyřicet tisíc.
Kdysi se s Petrem dohodli, že nájem bude chodit na její osobní účet. Jana sama rozhodne, jakou část použije na společnou hypotéku.
Část peněz pravidelně posílala na mimořádné splátky.
Zbytek ukládala.
Postupně se jí podařilo naspořit milion a padesát tisíc. Za několik měsíců chtěla větší část této sumy použít na další mimořádnou splátku.
Díky tomu se jim podařilo výrazně zkrátit dobu splácení.
Petr věděl o jejích úsporách i o jejich dohodě.
Kdysi dokonce sám říkával:
„Ještě pár let tímhle tempem a banka bude minulostí.“
Teď se však ukázalo, že místo cíle „splníme naši hypotéku“ může rodina bez mrknutí oka prosazovat cíl „dokončíme dům rodičů a pomůžeme Lukášovi s obchodem“.
„Ten byt přece neleží ladem,“ připomněla Jana. „Každý měsíc vydělává.“
„Bez těch čtyřiceti tisíc přece neumřeme hlady.“
„To jistě ne.“
„Tak proč se ho tak držíš?“
Jana se na něj zadívala.
„Protože je můj.“
Petr se ušklíbl.
„A jsme zase u toho. Moje, tvoje. Jsme osm let manželé.“
„Náš dvoupokojový byt je společný. Hypotéka také. Běžné výdaje platíme společně. Ale byt po babičce jsem dostala dávno před svatbou.“
„Moji rodiče mají problémy.“
„Jaké?“
„Stavba stojí.“
„Ale mají byt ve městě.“
„Co s tím má jejich byt společného?“
„To, že bez střechy nad hlavou nezůstanou.“
Petr podrážděně přejel dlaní po stole.
„Lukáš ty peníze také potřebuje.“
„Na co konkrétně?“
„Na rozvoj podnikání.“
„To není moc přesné.“
„Jano, každý rozhovor s tebou se mění ve finanční audit.“
„Když jde o čtyři miliony, není audit úplně zbytečný.“
Petr se krátce zasmál, ale v hlase neměl ani stopu veselí.
„Proto se s tebou nedá normálně mluvit.“
„S tvými příbuznými se naopak domlouvá výborně. Zvlášť když všechno platím já.“
Druhý den se Jana k prodeji bytu nevracela.
Řekla jen:
„Dobře. Tak mi ukažte podrobné výpočty.“
Petr okamžitě ožil.
„Jaké výpočty?“
„Rozpočet stavby. Kolik peněz přesně chybí, na jaké práce a jaký materiál. A Lukáš mi předloží podklady k obchodu. Jestli chcete čtyři miliony, musím vědět, za co je hodláte utratit.“
Petr si viditelně oddechl.
Její slova pochopil úplně jinak, než je Jana myslela.
Usoudil, že už je téměř rozhodnutá souhlasit.
Ještě téhož večera poslala Alena Janě fotografie kuchyňských obkladů.
Byly tam tři různé varianty.
Pod obrázky napsala:
„Který se ti líbí nejvíc? Světlý se lépe udržuje, ale ten druhý působí vznešeněji.“
Jana si chvíli prohlížela displej.
Pak odpověděla:
„A co máte v kuchyni teď?“
Alena reagovala téměř okamžitě.
„Zatím jen beton.“
Následující den poslal Lukáš Petrovi odkaz na automobilový zvedák.
Petr ho ukázal Janě.
„Podívej, tohle je docela výhodné.“
„Je to kvalitní vybavení?“
„Lukáš tvrdí, že ano.“
„Už ho koupil?“
„Ještě ne.“
„Výborně. Takže se můj byt zatím alespoň neproměnil ve zvedák.“
Petr se zamračeně podíval na telefon a schoval ho.
O několik dní později vybírala Alena závěsy do budoucí kuchyně.
Jana se zvědavostí sledovala, jak se byt, který nikdo neměl právo prodávat, v představách příbuzných mění v další a další nákupy.
Nejdřív obklady.
Potom automobilový zvedák.
Pak závěsy.
Následovaly regály do obchodu.
Chybělo už jen, aby někdo rozhodl, že se z jejích peněz pořídí nový gril.
Další sobotu navrhla rodinné setkání sama Jana.
Pozvala všechny k Petrovi rodičům.
Opět usedli ke stejnému stolu.
Jana si přinesla zápisník, otevřela kalkulačku v telefonu a řekla:
„Tentokrát si všechno spočítáme pořádně.“
Alena se rozzářila.
„Vždycky jsem říkala, že naše Janička je rozumná žena.“
„Právě proto navrhuji, abychom začali čísly.“
Jana se obrátila k Milanovi.
„Pokud si dobře vzpomínám, máte dvě auta.“
„Řekněme.“
„Kolik byste dostal za to druhé?“
Milan se zamračil.
„Proč to chceš vědět?“
„Přibližně šest set tisíc?“
„Možná něco kolem toho.“
„A také máte garáž, která většinu času zůstává prázdná.“
Alena rychle zasáhla:
„Garáž prodávat nebudeme.“
„Proč?“
„Lukáš ji bude potřebovat.“
Mladší syn přikývl.
„Samozřejmě.“
„Dobře,“ odpověděla Jana klidně. „Teď ty, Lukáši. Jezdíš velkým terénním autem.“
„A co má být?“
„Stojí asi milion a půl?“
„Dokonce o něco víc.“
„Výborně. Prodáš ho a koupíš si auto přibližně za šest set tisíc. Skoro milion ti zůstane na rozvoj obchodu.“
Lukáš se prudce opřel do židle.
„Auto potřebuji kvůli práci.“
„Ano, auto potřebuješ. Ale nemusí to být drahé terénní auto za milion a půl.“
„Zákazníci si všímají, čím přijedu.“
„Čeho si přesně všímají?“
„Také toho, jaké auto mám.“
„To je zvláštní. Myslela jsem, že lidé chodí do obchodu pro autodíly.“
Petr na Janu varovně pohlédl.
Ona se však obrátila k němu.
„A ty máš motorku.“
„Jano…“
„Co je zase?“
„Na to ani nemysli.“
„Proč?“
„Protože moje motorka je něco úplně jiného.“
„V čem?“
„Pět let jsem o ní snil.“
„A můj byt po babičce jsem snad vyhrála v tombole?“
Petr sevřel rty.