„A také jsem slyšela, že mě potřebujete ‚srovnat‘.“
Tentokrát se na mě podíval.
„Ty jsi odposlouchávala?“
Skoro jsem se zasmála.
„To myslíš vážně?“
„Je odporné někoho poslouchat.“
„A podvést mě o šest set tisíc je snad slušné?“
„Nikdo tě nepodváděl!“
„Tak proč jsi mi neřekl, že peníze mají jít Tereze?“
„Jaký je rozdíl v tom, za co je matka utratí?“
Dívala jsem se na něj a poprvé za jedenáct let jsem před sebou neviděla svého manžela.
Viděla jsem muže, který byl naprosto přesvědčený, že moje peníze jsou pohodlný rodinný fond.
„Obrovský.“
„Co to s tebou je? Je to přece rodina!“
„Tvoje rodina.“
Petr prudce položil telefon na stůl.
„Tak tohle jsi ty doopravdy! Malicherná, lakomá a cizí!“
Vtom se otevřely vstupní dveře.
Milada se vrátila s výrazem spokojené ženy. Jakmile uviděla naše tváře, zarazila se.
„Co se stalo?“
Petr procedil mezi zuby:
„Všechno slyšela.“
Milada se na mě podívala. Nebyla vyděšená. Byla podrážděná.
„Poslouchat cizí rozhovory se nesluší, Jitko.“
„Stejně jako lhát.“
„Ale, jak jsme najednou zásadoví!“
Sundala si kabát.
„Jedenáct let jsi žila vedle mého syna a to ti nevadilo. Ale když máš pomoct jeho rodině, hned je z toho problém.“
„Váš syn vedle mě nežil zadarmo.“
Petr udělal krok ke mně.
„Co jsi právě řekla?“
„Můžeme se podívat na platby.“
„Na jaké platby?“
„Na energie, jídlo, splátky za tvoje auto, pojištění, benzín i léky pro tvoji matku.“
Milada zamračila tvář.
„Nedělej z rodiny účetnictví.“
„To se velmi snadno říká někomu, kdo tu rodinu celou dobu financuje.“
Petr udeřil dlaní do stolu.
„Dost!“
Klidně jsem se na něj podívala.
„Souhlasím.“
„Teď ty peníze převedeš a tím to skončí.“
„Ne.“
„Cože?“
„Řekla jsem ne.“
Milada nepatrně zvedla bradu.
Petr zbledl.
„Tak si sbal věci.“
Kdysi by mě ta věta zničila.
Začala bych vysvětlovat, plakat, dokazovat mu svou lásku a prosit ho, aby se nerozhodoval v návalu zlosti.
Tentokrát jsem pouze přikývla.
„Dobře.“
Otočila jsem se a odešla do ložnice.
Po několika vteřinách vtrhl za mnou.
„Kam jdeš?“
„Sbalit si věci.“
„To myslíš vážně?“
Vytáhla jsem starý šedý kufr.
„Navrhl jsi to sám.“
„Řekl jsem to proto, abys pochopila!“
„Pochopila jsem.“
„Co jsi pochopila?“
Do kufru jsem vložila doklady, notebook, tři šaty, kosmetickou taštičku, otcovy hodinky a desky s bankovními dokumenty.
„Že je čas odejít.“
„Vždyť se večer vrátíš.“
„Ne.“
„Zítra.“
„Také ne.“
Nervózně se zasmál.
„Jitko, komu budeš se svými zásadami vůbec k užitku?“
Zapnula jsem kufr a pohlédla na něj.
„Sobě.“
Zmlkl.
Milada na mě čekala v předsíni.
„Pak už se nevracej,“ řekla chladně. „Já tě zpátky nepustím.“
„To po vás nikdo chtít nebude.“
„Uvidíme.“
Vyšla jsem ven.
Nepráskla jsem dveřmi. Neřekla jsem poslední slovo. Prostě jsem odešla.
Na chodbě byl cítit starý nátěr.
Přivolala jsem výtah a zavolala Haně, kamarádce, s níž jsem kdysi pracovala v krejčovské dílně.
„Hani, máš ještě volný pokoj?“
„Mám. Co se stalo?“
Podívala jsem se na kufr.
„Mohla bych u tebe pár týdnů zůstat?“
„Přijeď.“
„Zaplatím ti.“
„Jitko, nejdřív přijeď.“
O čtyřicet minut později jsem seděla v její kuchyni. Přede mnou stál horký čaj.
Hana se neptala, jak jsem to mohla dopustit, ani mi neradila, abych se vrátila.
Jen poslouchala.
Když jsem domluvila, zeptala se:
„Ty jsi ten převod opravdu už otevřela?“
„Ano.“
„A těch šest set tisíc skoro odešlo?“
Přikývla jsem.
Hana si povzdechla.
„Tvůj otec ti snad podal ruku z druhého světa.“
Podívala jsem se na snubní prsten. Sundala jsem ho a položila vedle hrnku.
„Ne.“
„Co ne?“
„Tentokrát jsem se zachránila sama.“
Následující den mi Petr napsal:
„Přestaň vyvádět a vrať se.“
O hodinu později přišla další zpráva:
„Mamince není dobře.“
Večer napsal:
„Kvůli penězům jsi zničila rodinu.“
Neodpověděla jsem.
Místo toho jsem zašla do banky. Převáděla jsem šest set tisíc na samostatný termínovaný účet, změnila hesla a zrušila společný přístup.
Potom jsem si sedla do kavárny a otevřela výpisy za poslední měsíce.
Málem jsem se zasmála.
Energie platila moje karta.
Nákupy také.
Za Petrovo auto odcházela většina splátek z mého účtu.
Stejně tak peníze za léky jeho matky.
Petr přitom pravidelně posílal svou výplatu Miladě.
A mně pak tvrdili:
„Měla bys být vděčná, že jsme tě přijali do rodiny.“
Večer mi Petr zavolal.
„Kde jsi?“
„U Hany.“
„U té rozvedené?“
„Řekni, co chceš.“
„Mamince je zle.“
„Zavolej lékaře.“
„Nedělej si ze mě legraci.“
„Nedělám.“
„Převeď ty peníze.“
„Ne.“
„Uvědomuješ si, že mě stavíš mezi manželku a matku?“
Zavřela jsem oči.
„Petře, ty sis dávno vybral.“
„Já jsem si nikoho nevybral!“
„Vybral. Ve chvíli, kdy jsi věděl o podvodu a mlčel.“
„Nevěděl jsem to jistě.“
„Vybral. Když jsi po mně chtěl peníze.“
„Přeháníš.“
„Vybral. Když jsi mi řekl, ať si sbalím věci.“
Dlouho mlčel.
Pak pronesl chladně:
„Tak tedy rozvod.“
„Dobře.“
Na druhé straně se opět rozhostilo ticho.
Čekal nejspíš úplně jinou reakci.
Slovo „rozvod“ pro něj vždycky bývalo zbraní.
Tentokrát jsem mu ji položila přímo na stůl a odpověděla: „Dobře.“
„Budeš toho litovat.“
„Možná.“
„Vrátíš se.“
„Ne.“
O týden později mi zavolala Milada.