Její hlas zněl sladce, téměř mateřsky.
„Jituško, proč to hnát až k rozvodu?“
„Vy jste mě chtěla srovnat.“
„Kdo ti něco takového namluvil?“
„Vy sama.“
„Byla jsem rozrušená.“
„Smála jste se.“
Na chvíli se odmlčela. Potom změnila tón.
„Dobře. Řekněme si to otevřeně.“
„Poslouchám.“
„Petr se bez tebe úplně sesypal. Doma je nepořádek, jí samé nesmysly a chodí pozdě do práce.“
Skoro jsem se usmála.
„A co s tím mám společného?“
„Jsi jeho žena!“
„Zatím.“
„Vrať se.“
„Ne.“
Milada hlasitě vydechla.
„Tak alespoň pošli ty peníze.“
Nevěřila jsem vlastním uším.
„Cože?“
„Nemusí to být všech šest set. Stačí tři sta.“
Zavřela jsem oči.
„Vy se se mnou smlouváte?“
„Tereza ty peníze potřebuje.“
„Ať jí pomůže Petr.“
„On tolik nemá!“
„Tak bude mít Tereza skromnější svatbu.“
„Jak jsi ztvrdla.“
Dívala jsem se z okna.
„Ne, Milado. Jen už nejsem pohodlná.“
Po tom telefonátu nastalo ticho.
Pronajala jsem si malý byt. Jeden pokoj, malá kuchyň a balkon.
Koupila jsem dva hrnky, sadu ručníků a stolní lampu.
První noc jsem dlouho ležela vzhůru.
Nebála jsem se.
Jen bylo všude příliš ticho.
Nikdo mi neříkal:
„Krájíš ten chleba špatně.“
„Maminka vaří lepší polévku.“
„Normální manželka by měla…“
Ticho pro mě bylo nezvyklé.
Ale bylo dobré.
Pracovala jsem jako konstruktérka oděvů v malé dílně. Už dlouho jsem toužila přijímat vlastní zakázky.
Petr se tomu smál:
„Zase ty svoje hadříky?“
Teď začaly moje „hadříky“ překvapivě vydělávat.
Nejdřív přišla jedna zakázka.
Potom druhá.
Jedna zákaznice přivedla kamarádku a ta zase svou sestru.
Hana mě přinutila založit stránku s ukázkami práce.
„Neumím o sobě hezky psát.“
„Ale umíš krásně šít.“
Za několik měsíců jsem měla pořadník.
Jednoho dne se před domem objevil Petr.
V ruce držel kytici rudých růží.
Já jsem vždy milovala chryzantémy.
On si to za celé roky nezapamatoval.
„Ahoj.“
„Proč jsi přišel?“
„Chci si promluvit.“
„Tak mluv.“
Podíval se na okna mého bytu.
„Nezajdeme nahoru?“
„Ne.“
„Jitko, už jsem to všechno pochopil.“
„Co přesně?“
„Že jsem to přehnal.“
„Ty?“
„Já i maminka.“
„Ještě něco?“
Zaváhal.
„Bez tebe je to těžké.“
Čekala jsem, že bude pokračovat.
„Maminka pořád něco chce. Tereza také. Splátky za auto. Doma… zkrátka nic nefunguje.“
Přikývla jsem.
„Samozřejmě.“
„Co tím myslíš?“
„Jedenáct let jsem zařizovala, aby se ti pohodlně žilo.“
Zamračil se.
„Ty všechno pořád převádíš na peníze.“
„Ne. Já to převádím na skutečnost, že jsi nepřišel proto, že tě mrzí, jak moc jsi mi ublížil.“
Mlčel.
„Přišel jsi, protože je ti beze mě nepohodlně.“
„Já tě miluju.“
Podívala jsem se na růže.
„Jaká byla moje oblíbená květina?“
Zarazil se.
„Co to s tím má společného?“
„Jen odpověz.“
„Růže.“
Usmála jsem se.
„To je celá odpověď.“
Petr spustil kytici níž.
„Začněme znovu.“
„Podala jsem žádost o rozvod.“
„Stáhni ji.“
„Ne.“
„Kvůli šesti stům tisícům?“
„Kvůli lži.“
Podrážděně vydechl.
„Pro tebe jsou peníze důležitější než rodina.“
„Ne.“
„Tak co je důležitější?“
„Aby se mě rodina nepokoušela okrást a potom mě ještě přesvědčovala, že za to mám být vděčná.“
Petr odhodil kytici na lavičku.
„Tak si žij sama!“
„Budu.“
„S těmi svými šatičkami daleko nedojdeš.“
Usmála jsem se.
„Uvidíme.“
Odešel.
Kytice zůstala ležet na lavičce.
Za chvíli vyšla z domu starší žena.
„Slečno, jsou ty růže vaše?“
Podívala jsem se na květiny.
„Ne.“
„To je škoda.“
„Vezměte si je.“
Žena překvapeně zamrkala.
„Opravdu?“
„Samozřejmě.“
Vzala si kytici a šťastně se usmála.
Napadlo mě, že možná poprvé ty růže skutečně skončily ve správných rukou.
Na podzim mě pozvali, abych vedla kurz.
Přišlo dvanáct žen. Šicí stroje, látky, krejčovské metry.
Stála jsem před nimi a vysvětlovala, jak šaty správně upravit podle postavy.
Po lekci ke mně přišla žena asi šedesátiletá.
„Vysvětlujete to tak klidně. Jako byste celý život učila ostatní.“
Usmála jsem se.
„Ne. Jen jsem sama musela několikrát začínat znovu.“
„Tak proto.“
„Co proto?“
„Proto se nebojíte chyb.“
Toho večera jsem si koupila nový kufr.
Byl tmavě zelený, pevný a měl dobrá kolečka.
Starý šedý zůstal u Hany.
„Mám ho vyhodit?“ zeptala se.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne.“
„Na co ti bude?“
Přejela jsem rukou po odřené rukojeti.
„Jednou mi pomohl odejít z místa, kde jsem už neměla zůstávat.“
„A nový?“
„Jedeme na výstavu látek.“
„Sama?“
Usmála jsem se.
„Sama.“
Rozvod proběhl klidně.
Bez filmových scén a bez slz.
Když jsme vyšli ze soudní síně, přistoupila ke mně Milada.
„Jsi spokojená?“
Zamyslela jsem se.
„Ne.“
„Tak proč se usmíváš?“
„Protože jsem klidná.“
Stiskla rty.
„Petr se kvůli tobě úplně změnil.“
„Ne. Jen teď musí své problémy řešit sám.“
„Jsi krutá.“
Schovala jsem dokumenty do kabelky.
„Možná.“
Pak jsem se na ni podívala.
„Ale už nejsem vaše.“
U východu mě dohnal Petr.
„Jitko.“
Zastavila jsem se.
„Co chceš?“
„Nemohla bys mi alespoň pomoct se splátkami za auto? Žili jsme spolu přece jedenáct let.“
Několik vteřin jsem se na něj dívala.
A překvapivě jsem necítila vztek ani bolest.
Jen obrovský klid.
„Petře, ty jsi po mně chtěl šest set tisíc pro svou matku.“
Odvrátil oči.
„Potom jste se mě snažili přesvědčit, že za všechno můžu já.“