„Jitko, převeď dnes mamince šest set tisíc. A prosím tě, nezačínej zase s těmi svými otázkami.“
Petr stál uprostřed kuchyně a svíral telefon, jako by o všem už dávno rozhodl.
Na displeji svítila zpráva od jeho matky:
„Synáčku, neprotahuj to. Lidé čekají.“
Položila jsem hrnek na stůl.
„Jací lidé?“
„Řemeslníci. Maminka potřebuje opravit byt.“
„A existuje nějaký rozpočet?“
Petr unaveně vydechl.
„Už to začíná.“
„Co začíná?“
„Tvoje věčné doklady, účtenky a rozpočty. Maminka potřebuje pomoc, a ty z toho děláš výslech.“
Mně bylo dvaačtyřicet.
Petrovi čtyřiačtyřicet.
Žili jsme spolu jedenáct let a jeho tón jsem znala dokonale.
Nejdřív mluvil klidně.
Potom začal být podrážděný.
Nakonec se přidala jeho matka.
A všechno obvykle skončilo stejně: ustoupila jsem, jen aby byl doma zase klid.
Jako na zavolanou se z pokoje objevila Milada.
Byla drobná, pečlivě učesaná a ve tváři měla výraz ženy, která celý život přesně ví, jak mají žít všichni ostatní.
„Jituško,“ protáhla, „proč ze všeho dělat problém? Nežádáme přece miliony.“
„Šest set tisíc pro mě není drobnost.“
„Je ti líto pomoct rodině?“
„Neřekla jsem, že je mi to líto. Ptám se, na co přesně ty peníze půjdou.“
Petr obrátil oči v sloup.
„Na opravu!“
„Dobře. Tak to sepíšeme jako půjčku.“
Manžel se ke mně prudce otočil.
„Jako co?“
„Jako půjčku. Maminka podepíše, že peníze dostala.“
Milada se zatvářila, jako bych po ní chtěla, aby zastavila rodinné šperky.
„Já? Mám něco podepisovat?“
„Ano.“
„Vlastní matka tvého manžela?“
„Člověk, kterému převádím šest set tisíc.“
Milada si položila ruku na prsa.
„Petříčku, nech ji. Já jsem věděla, že to takhle dopadne. Cizí krev zůstane cizí krví.“
A bylo to tady.
Její oblíbená věta.
Když potřebovali moje peníze, byli jsme rodina.
Jakmile jsem se na něco zeptala, stala jsem se cizí.
Petr se na mě rozzlobeně podíval.
„Nemohla by ses alespoň jednou chovat jako normální manželka?“
Mlčela jsem.
Ty peníze jsem dostala po otcově smrti.
Krátce předtím, než odešel, si mě zavolal k sobě a řekl:
„Jitko, ať se stane cokoli, něco si nech jen pro sebe. Nedávej celý život do jedné společné peněženky.“
Tehdy mě to urazilo.
Myslela jsem si, že Petrovi nevěří.
Teď jsem čím dál častěji přemýšlela, zda jen nedokázal lidi odhadnout lépe než já.
Vzala jsem telefon a otevřela bankovní aplikaci.
Na samostatném účtu ležela právě ta částka.
„Dobře,“ řekla jsem. „Převedu to.“
Petr okamžitě povolil.
Dokonce se usmál.
„No vidíš. Umíš snad nedělat scénu.“
Milada také rázem obměkla.
„Vždycky jsem říkala, že se ženou je třeba umět správně mluvit.“
Podívala jsem se na ni.
„Musím zvýšit limit. Půjdu do ložnice.“
„Ale rychle,“ upozornil Petr. „Maminka se ještě staví u sousedky.“
Milada si přehodila přes ramena kabát.
„Vlasta už na mě čeká před domem.“
O chvíli později se za nimi zabouchly dveře.
Seděla jsem na kraji postele. Telefon jsem držela v ruce a na displeji svítilo tlačítko „Potvrdit“.
Stačilo jediné klepnutí.
Vtom ke mně pootevřeným oknem dolehl hlas.
Naše ložnice vedla do dvora a lavička před vchodem stála přímo pod okny.
Uslyšela jsem Vlastu:
„Tak co, dala ti je?“
Milada se zasmála.
„Kam by se poděla?“
Prst mi zůstal viset nad obrazovkou.
„Petr ji nakonec zlomí,“ pokračovala Milada. „Je měkká. Celý život se bojí, aby nevypadala jako špatný člověk.“
Sousedka se zeptala:
„A co když bude chtít peníze zpátky?“
Milada se rozesmála.
„Ať si je klidně žádá. Pošle je bez smlouvy a já řeknu, že to byl dar.“
Ztuhly mi ruce.
„A tu opravu opravdu uděláte?“ chtěla vědět Vlasta.
Na několik vteřin se rozhostilo ticho.
Pak Milada odpověděla:
„Jakou opravu, Vlasto? Tereza potřebuje peníze. Chystá se vdávat a mladým se přece musí pomoct.“
Tereza byla Petrova neteř.
„A snacha o tom ví?“
„To určitě!“
Znovu se ozval smích.
„Ať je ráda, že s ní Petr vůbec žije. Děti nemají, krásná nikdy nebyla, plat má obyčejný. Ale sebevědomí jako milionářka.“
Seděla jsem bez hnutí.
Bylo zvláštní, že mě to nebolelo.
Měla jsem pocit, jako by každé jejich slovo nesundávalo kůži z rány, ale špinavý závoj z očí.
„Petr ví, že ty peníze půjdou Tereze?“ zeptala se Vlasta.
„Ví to hlavní,“ řekla Milada. „Že matka mu špatně neporadí. Řekla jsem mu, že Jitku musíme trochu srovnat. Až peníze vydá, pochopí, kdo je v rodině důležitý.“
Tehdy jsem bankovní aplikaci zavřela.
Bez převodu.
Bez pochybností.
Bez lítosti.
Do poznámek jsem napsala:
„Šest set tisíc nepřevádět.“
Potom jsem se vrátila do kuchyně.
Petr přecházel od okna ke stolu.
„Konečně. Poslala jsi to?“
„Ne.“
Ani mu nedošlo, co říkám.
„Co ne?“
„Peníze nebudou.“
„Jitko, nezačínej.“
„Já už skončila.“
Zamračil se.
„Maminka čeká.“
„Tak ať čeká dál.“
„Co se s tebou děje?“
Položila jsem telefon na stůl.
„Slyšela jsem rozhovor tvé matky s Vlastou.“
V kuchyni zavládlo ticho.
Petr několikrát zamrkal a potom se příliš rychle pousmál.
„A co jsi slyšela? Dvě ženy si povídaly.“
„Že žádná oprava nebude.“
Odvrátil zrak.
„Že peníze jsou pro Terezu.“
Ticho.
„Že se mi je nikdo nechystal vrátit.“
Petr vzal telefon ze stolu.
„Kdoví, co maminka říkala.“