Petr mlčel.
Když člověk nemá odpověď, je nejbezpečnější dlouze pozorovat podlahu.
— Zavolala mi a rozplakala se, — vypravil ze sebe nakonec. — Řekla, že je úplně sama a že na ni všichni zapomněli. Nedokázal jsem jí odmítnout.
— Mně jsi odmítl docela snadno, — připomněla mu Alena. — Na tuhle cestu jsme se připravovali osm měsíců. Jeden telefonát od maminky a najednou jsme tři.
Dopila vychladlý čaj.
Hrnek opláchla.
Potom sundala z lednice ten známý kalendář, na kterém Petr odpočítával dny do dovolené.
Nevyhodila ho.
Pečlivě ho založila do kartonové složky s nápisem „Lázně“.
Vedle fotografie pokoje s balkonem.
Nakonec odjeli stejným vlakem.
Petr s matkou seděli ve třetím voze.
Alena cestovala v devátém.
Právě tam se podařilo najít volné boční místo.
Na nádraží v lázeňském městě se jejich cesty rozdělily.
Marie kráčela sebevědomě vpředu, hlasitě rozdávala pokyny na celé nástupiště a tlačila před sebou vínový kufr.
Petr se vlekl za ní se dvěma taškami.
Alena si klidně zavolala taxi a odjela do svého hotelu.
Pokoj byl malý.
Ale neuvěřitelně tichý.
Z balkonu se dívala do zahrady, kde na šňůře visela něčí čerstvě vypraná košile.
Alena si vyložila věci, převlékla se a sešla k bazénu.
Pak si jednoduše lehla do teplé vody.
Na konci září má lázeňská oblast zvláštní počasí.
Přes den se vzduch může ohřát až na dvaadvacet stupňů, ale v noci teplota klesá přibližně k dvanácti.
Brzy ráno stoupá z termální vody hustá bílá pára.
Někdy je tak silná, že protější okraj bazénu téměř není vidět.
Alena se v tom mléčném oparu koupala úplně sama.
V sousední ulici někde muž startoval malý kultivátor.
Ve vzduchu se mísila vůně vlhkých hroznů a vzdáleného kouře.
Nikdo se jí neptal, proč zůstává ve vodě tak dlouho.
Nikdo ji nehonil na snídani.
Nikdo za ni nesestavoval program.
První den se Petr z dálky demonstrativně urážel.
Poslal jedinou zprávu:
„Tak co, líbí se ti samotné?“
Alena odpověděla jediným slovem:
„Ticho.“
Petr už nenapsal.
Druhý den, jak se dozvěděla později, připravila Marie synovi nabitý výletní program.
Nejprve hrad pod ostrým sluncem.
Tam se dlouho dohadovala s průvodcem kvůli každé koruně.
Potom trh.
Večer společná večeře, během níž Petrovi bez přestání vysvětlovala, že jí málo, příliš utrácí a svou ženu úplně rozmazlil.
Alena o ničem z toho zatím nevěděla.
První dva dny ráno plavala.
Četla knihu.
Obědvala, když měla hlad.
A spala tak dlouho, jak potřebovala.
Bez obvyklého:
„Petře, vstávej, autobus na nás nepočká!“
Třetího dne se vedle jejího lehátka objevila cizí silueta.
Alena zvedla oči.
Před ní stál Petr.
Měl kraťasy, ručník přehozený přes rameno a tvář červenou.
Buď se spálil na slunci, nebo se cítil trapně.
— Ahoj.
— Ahoj.
Několik vteřin přešlapoval.
— Je tady vedle volno?
Alena se podívala na sousední lehátko.
— Je. Jedno místo. Ne tři.
Petr si opatrně sedl.
Dlouho si upravoval ručník, hledal pohodlnou polohu a pozoroval klidnou hladinu.
— Maminka je od sedmi ráno na nohou, — řekl konečně. — Na zítřek už naplánovala výlet k jezeru. Pět hodin autobusem jedním směrem, představ si to. Aleno, za ty dva dny jsem unavenější než za celý měsíc v servisu.
— To se stává, — odpověděla klidně.
— Řekl jsem jí, že dnes budu odpočívat sám.
— A co na to?
— Urazila se. Řekla, že jsem pod tvým vlivem a že jsem sem vůbec neměl jezdit.
Nějakou chvíli mlčeli.
Číšník přinesl Aleně druhou sklenici ovocné šťávy.
Po zbytek dovolené Petr doslova pendoval mezi dvěma hotely.
Ráno snídal s matkou a vydával se na další „povinný“ výlet, z něhož se snažil zmizet ještě před obědem.
Odpoledne se objevil u Alenina bazénu a obsadil sousední lehátko.
Večer se vracel k matce na společnou večeři.
Tam mu pokaždé vyčetla, že „celé dny bůhvíkde mizí“.
Pátého dne seděli s Alenou u bazénu až po setmění.
Nad teplou vodou pomalu stoupala pára.
Světlo lampy ji zbarvovalo do jemně žlutého odstínu.
— Bylo mi jedenáct, když otec odešel od rodiny, — promluvil Petr náhle, aniž se na ni podíval.
Alena mlčela.
— Maminka tehdy každou noc plakala v kuchyni. Snažila se potichu, abych ji neslyšel. Já ale slyšel všechno. A nějak jsem si spojil její pláč se sebou. Myslel jsem, že když pláče, je to kvůli mně. Že musím něco udělat, aby přestala.
Přejel si dlaní po obličeji.
— Dokážeš si představit, že jsem jí za třicet osm let ani jednou neřekl ne? Ani jednou, Aleno.
Alena ho dál poslouchala.
— Myslel jsem, že jde jen o jeden lístek navíc, — přiznal. — Trochu se rozzlobíš, potom tě to přejde a všechno bude jako dřív.
— Petře.
Otočila se k němu.
— Nenutím tě, abys volil mezi mnou a svou matkou. Máš jen jednu maminku a nikdy jsem se tě od ní nesnažila odtrhnout. Jde mi o něco úplně jiného.
Petr se na ni podíval.
— Chci, aby se se mnou počítalo. Aby mělo váhu i to, co si myslím já. Když jsi koupil třetí lístek, jako bych vůbec neexistovala. Ani v tvých plánech, ani v tvých výpočtech. Ani tě nenapadlo zeptat se, co chci já.
Petr dlouho neodpovídal.
Potom řekl tiše:
— Sedm měsíců jsem odškrtával dny v našem kalendáři. Taky jsem se na tu dovolenou těšil.