— Já vím, — odpověděla Alena. — Právě proto mě to tolik bolelo.
Domů se vraceli stejným vlakem.
Asi hodinu před odjezdem Petr přistoupil k pokladně a nechal si vyměnit lístek.
Teď měl místo v devátém voze.
Na boční lavici naproti Aleně.
Poprvé za dvacet let sám změnil rodinný plán, aniž by si vyžádal něčí svolení.
Matce to oznámil až na nástupišti.
Marie zůstala ve třetím voze.
Na spodním lůžku.
Měla tam celé kupé vděčných posluchačů, kterým mohla podrobně vyprávět o snaše, která všem zkazila rodinnou dovolenou.
Alena s Petrem spolu téměř celou cestu nemluvili.
Petr spal.
Alena pozorovala z okna mokrá pole, která pomalu ubíhala kolem.
Někde uprostřed cesty se Petr probudil.
Všiml si, že Alenu bolí za krkem.
Beze slova si svlékl bundu, sroloval ji a opatrně jí ji podložil pod hlavu.
Alena nic neřekla.
Bundou však nepohnula.
Uplynuly dva týdny.
Marie dál známým vyprávěla, že celou dovolenou beznadějně zničila Alena.
Tvrdila, že se snacha naschvál ubytovala v jiném hotelu a bez rozmyslu rozházela rodinné peníze.
O tom, že třetí lístek byl koupen bez Alenina vědomí, se tchyně raději nezmiňovala.
Jednoho dne zavolala Klára, Petrova sestra.
Řekla, že se jen chce zeptat, jak se jim dovolená vydařila.
Nejprve vyslechla matku.
Potom si promluvila s Alenou.
A poprvé v životě začala pochybovat o matčině verzi událostí.
— Aleno, řekni mi upřímně, je pravda, že jste měli jet sami a potom se maminka bez tvého souhlasu stala třetím člověkem v pokoji?
— Ano, je to pravda.
Klára chvíli mlčela.
— No teda, máma…
Od té doby začala Aleně volat přímo.
Už ne přes matku.
Petr byl po návratu nezvykle zamlklý.
O pokaženém výročí se už nezmínil.
Zdálo se, že konečně pochopil jednu jednoduchou věc: oslava naplánovaná pro dva buď zůstane oslavou pro dva, nebo ztratí celý svůj smysl.
V polovině října se Alena vrátila domů z noční služby.
V předsíni si svlékla bundu.
Vešla do kuchyně.
A najednou si všimla nového kalendáře na lednici.
Byl úplně stejný jako ten předchozí.
A měl i stejný známý rukopis.
Nahoře bylo velkými písmeny napsáno:
„LÁZNĚ“.
Dole stálo číslo:
„Zbývá 337 dní.“
Alena zůstala před lednicí dlouho stát.
Ani si nesundala boty.
Potom vytáhla z police kartonovou složku s nápisem „Lázně“.
Otevřela ji.
Opatrně do ní založila fotografii pokoje s balkonem.
Tentokrát šlo o nový pokoj.
O ten, který ještě vyberou společně.
Složku vrátila na místo.
Jen ne na horní polici, kam dříve schovávala své sny, aby nikomu nepřekážely.
Položila ji na obyčejnou polici.
Do úrovně natažené ruky.
Aby ji měla pořád před očima.
Pokoj zarezervuje sama.
Dvojlůžkový.
A určitě s balkonem.
Přesně pro dva.