Hlas z telefonu se rozlehl po celé ložnici.
— Jano, ahoj! Ano, jedu s nimi! — oznámila tchyně radostně.
Její hlas zněl najednou jinak.
Byl ještě hlasitější, jistější a téměř vítězný.
— Nakonec to vyšlo! Vždyť jsem ti říkala, že si prosadím svou. Petr nejdřív váhal, snacha má pořád ten svůj otrávený výraz, však ji znáš. Tak jsem mu řekla: „Synku, výročí nevýročí, já doma sama sedět nebudu.“
Petr udělal krok směrem k matce.
Z nějakého důvodu se však v půli cesty zastavil.
— Pokoj budeme mít společný, — pokračovala Marie. — Budu spát hned vedle nich, aby nevymýšleli nějaké hlouposti. Dvacet let jsou spolu a děti stejně nemají. K čemu by jim teď bylo soukromí?
V místnosti zavládlo naprosté ticho.
O tomhle se v jejich rodině nahlas nemluvilo.
Dvacet let to téma obcházeli jako hlubokou jámu uprostřed známé cesty.
Všichni přesně věděli, kde je.
A každý se snažil na ni nešlápnout.
Alena tím vším prošla sama.
Poprvé ve třiceti.
Potom znovu v pětatřiceti.
Naučila se držet rovná záda a usmívat se, když kolegyně v nemocnici ukazovaly fotografie svých dětí a vnoučat.
Naučila se odpovídat na nepříjemné otázky.
Naučila se mlčet, i když se jí chtělo plakat.
A teď to nejcitlivější a nejbolestivější zaznělo uprostřed ložnice.
Hlasitě.
Před jakousi Janou.
— Tak se měj, pusu! Pohled ti určitě pošlu! — zakončila Marie vesele.
Telefon vypnula a otočila se.
Alena se na ni dívala přímo.
Několik vteřin nikdo nepromluvil.
— Ale no tak, já to tak nemyslela, — usmála se Marie spěšně. Hlas měla zase sladký a konejšivý. — Mluvila jsem s Janou. Ona už skoro neslyší, proto musím mluvit tak nahlas.
— Slyšela jsem všechno, — řekla Alena tiše.
— Cože, děvenko?
— Všechno.
Marie mávla rukou, jako by šlo o maličkost.
— Proboha, vždyť jsem to neřekla ze zlého! Petře, vysvětli jí to.
Petr se znovu zadíval z okna.
Prázdný dvůr se nezměnil.
— Maminka tě nechtěla ranit, — řekl.
Alena si sedla na volný okraj postele.
Druhou polovinu stále zabíral vínový kufr.
Na telefonu otevřela potvrzení rezervace.
Tři hosté.
Jeden pokoj.
„Rodinný, třílůžkový.“
Před dvaceti lety Petr přenesl Alenu v náručí přes obrovskou kaluž před radnicí, aby si nezašpinila svatební boty.
Tehdy se tak namáhal, že celý zrudl, zatímco hosté se smáli.
Alena si ten den pamatovala do nejmenšího detailu.
Její muž nebyl zlý člověk.
Byl laskavý.
Až příliš měkký.
Člověk, který je měkký, ustupuje vždycky tam, kde na něj někdo tlačí silněji.
A na Petra netlačila nejvíc jeho žena.
Alena zavřela potvrzení rezervace.
Otevřela vyhledávání hotelů.
Stejné lázeňské město.
Stejná data.
Jeden dospělý.
Jednolůžkový pokoj.
— Co tam pořád hledáš? — zajímala se Marie a natahovala krk. — Výlet? Já už všechno naplánovala, tak zbytečně neplýtvej internetem.
— Jen se dívám, — odpověděla Alena stručně.
Na obrazovce se objevil malý soukromý hotel dvě ulice od jejich ubytování.
Měl jen sedm pokojů.
Vlastní termální bazén.
A protože sezona pomalu končila, cena byla překvapivě příznivá.
Příplatek za noční služby dostala Alena v pátek.
Peníze jí bohatě stačily.
Byly její.
Nemusela nikoho žádat o svolení.
Stiskla tlačítko rezervace.
— Marie, vy s námi opravdu chcete jet?
— Samozřejmě! — Tchyně se rozzářila, protože si myslela, že definitivně zvítězila. — Kam jede syn, tam jede i jeho matka!
— Dobře, — řekla Alena.
Petr si úlevně vydechl.
Příliš brzy.
Alena přešla ke svému zavřenému kufru a znovu rozepla zip.
Začala z něj pomalu vyndávat věci.
Jednu po druhé.
Šaty pověsila na ramínko.
Kosmetickou taštičku vrátila na komodu.
— Aleno, co to děláš? — Petr znejistěl. — Proč zase vybalíš?
— Protože s vámi nepojedu.
— Jak to myslíš, že nepojedeš? Vždyť máme lístky…
— S vašimi lístky je všechno v pořádku. Jeďte spolu. Třílůžkový pokoj už je rezervovaný. Jak jsi sám řekl, vyjde to levněji.
— A ty?
— Já pojedu zvlášť. Do stejného města, ve stejných dnech. Jen budu bydlet jinde. V jednolůžkovém pokoji. A zaplatím si ho sama.
Marie prudce vstala z postele.
— Co to má znamenat — zvlášť?!
Z jejího hlasu zmizela veškerá předchozí medová sladkost.
— Kvůli penězům? Kvůli pár korunám nechceš bydlet s manželovou matkou v jednom pokoji? Vyhazuješ mě?
— Nikoho nevyhazuji, — odpověděla Alena klidně. — Vy dva jedete na dovolenou. Změnila jsem jen jeden lístek. Svůj.
— Jen se na ni podívej! Petře, slyšíš, co tvoje žena vyvádí? Udělala to naschvál! Dvacet let s tebou žila a teď tě nechá s matkou na nádraží!
— Nikoho nenechávám. Budu nedaleko. Jen budu bydlet sama.
Alena zapnula malou cestovní tašku a postavila ji ke dveřím.
— Marie, vy jste si přála odpočinout. Tak si to užijte.
Tchyně se těžce posadila zpátky na postel.
Přímo na svou vlastní sluneční čepici.
Pozdě večer, když hlasy z ložnice konečně utichly, přišel Petr do kuchyně.
Alena seděla u stolu s hrnkem čaje.
Světlo nerozsvítila.
— Aleno, proč to děláš? — začal manžel potichu. — Já to přece myslel dobře. Mamince prospěje teplá voda. Lékař jí říkal, že termální prameny jsou dobré na klouby.
— Lékař?
— Ano.
— A kdy ses mi chystal říct, že tvoje matka jede s námi? Na nádraží? Nebo až ve vlaku, když bych zjistila, že jsme tři?