— Aleno, který kufr si bereš — velký, nebo malý? Já už mám svůj skoro sbalený.
Marie stála ve dveřích ložnice a jednou rukou přidržovala vínový kufr na kolečkách. Víko zůstávalo otevřené. Uvnitř byly dvě kloboukové čepice proti slunci, teplý svetr „na večer, protože v lázních bývá chladno“, sáček s řízky na cestu a plastová krabička s vařenými vejci.
Bylo půl desáté večer.
Vlak měl odjíždět pozítří ve dvacet jedna čtyřicet.
Alena právě zapnula zip u svého kufru a narovnala se. Unavenou rukou si přitom podepřela bolavá záda.
— Marie, promiňte, ale kam se chystáte?
— Jak kam? — Tchyně se upřímně rozesmála a široký náramek jí sklouzl ze zápěstí téměř k lokti. — Přeci jedu s vámi, děvenko! Petr koupil lístek i mně. V těch lázních jsem nebyla snad dvacet let. Naposledy jsem tam jela s mým zesnulým Bohdanem. Ale neboj, překážet vám nebudu. Potichu si někde sednu stranou.
Alena pomalu otočila hlavu k manželovi.
Petr stál zády k místnosti u okna a s neobyčejným zaujetím pozoroval dvůr.
Přitom tam nebylo vůbec co sledovat.
Dvůr zel prázdnotou. Dokonce i sousedovo auto zmizelo.
— Petře.
— Hm?
— Koupil jsi své mamince lístek?
Konečně se otočil.
Z výrazu v jeho tváři Alena okamžitě pochopila, jaká bude odpověď.
Úplně stejně provinile se Petr tvářil kdysi, když domů přinesl naprosto zbytečnou vrtačku, nebo když přiznal, že si „omylem“ zaplatil roční povolenku k rybaření u placeného rybníka.
— Aleno, chtěl jsem ti to říct… — začal.
A zase se odmlčel.
Marie mezitím vklidila kufr do ložnice a položila ho přímo na postel.
Na Aleniny věci, které si tam pečlivě rozložila už odpoledne.
— Co by ti měl vyprávět! — zvesela se vložila do hovoru tchyně. — Petr je můj šikovný kluk, všechno zařídil sám. Dokonce nám změnili pokoj na třílůžkový. A víš, že je to nakonec ještě levnější? Hned jsem mu řekla: „Synku, proč bych měla zůstat sama doma a nudit se? Pojedu s vámi a aspoň dohlédnu, abyste se tam nepřejídali.“
Alena tuhle cestu plánovala celých osm dlouhých měsíců.
Odkládali peníze z obou výplat.
Petr ze své práce v autoservisu.
Alena z okresní nemocnice, kde si brala i noční služby navíc, přestože jí její běžná pracovní doba bohatě stačila.
Úspory schovávali v obálce založené v knize na polici.
Občas se obálka citelně ztenčila.
Jednou bylo nutné naléhavě opravit kuchyň.
Jindy definitivně dosloužila pračka.
A potom Marie potřebovala drahý krém na klouby — samozřejmě jedině určité značky.
Jenže obálka se pokaždé znovu pomalu plnila.
Alena měla dokonce zvláštní složku.
Obyčejnou kartonovou, s nápisem „Lázně“, napsaným tužkou.
Byly v ní vytištěné nabídky hotelů, jízdní řády, ceny termálních bazénů a fotografie pokoje s balkonem.
Právě kvůli tomu pokoji se jednou celý večer hádali. Rozdíl činil čtyřicet dolarů a Petr tvrdil, že takový příplatek je úplně zbytečný.
Na lednici visel malý kalendář.
Připevnil ho tam sám v březnu.
A také začal odškrtávat dny do dovolené.
V poslední době sice občas na některé datum zapomněl, takže pak přeškrtl rovnou dvě nebo tři čísla, ale dole se vždy objevila nová poznámka jeho velkým písmem:
„Zbývá 71 dní.“
„Zbývá 40 dní.“
Byl to jeho nápad.
Alena se vracela z noční směny, všimla si dalšího čísla a nedokázala se neusmát přímo v temné předsíni, ještě než si stačila zout boty.
Dvacet let manželství.
A poprvé za posledních deset let měli strávit dovolenou jen spolu.
Bez příbuzných.
Bez cizích přání.
Bez nutnosti přizpůsobovat se komukoli dalšímu.
— Takže levnější, — zopakovala Alena pomalu.
— Samozřejmě že levnější! — zaradovala se Marie. — A už jsem nám sestavila program. První den pojedeme na hrad, přece nemůžeme být v lázních a žádný nevidět. Druhý den výlet k jezeru. Zjišťovala jsem to, od hotelu tam jezdí autobus. Třetí den navštívíme vinné sklepy, prý je tam i ochutnávka. A večeřet budeme určitě společně. Mám ráda, když se celá rodina sejde u jednoho stolu.
— Vy už jste všechno zjistila?
— A jak jinak? Nejedu tam přece jen ležet. Chci ten čas využít.
Marie syna láskyplně poplácala po ruce.
— Petříku, nezapomeň na opalovací krém. Tobě pokaždé zrudne nos a potom se ti loupe kůže.
Petrovi bylo v květnu čtyřicet devět.
Alena se dívala na vínový kufr položený přes její šaty.
Na dvě čepice vykukující z otevřené přihrádky.
Na ženu, která už naplánovala tři dny jejich týdenní dovolené a očividně se chystala rozhodnout i o zbývajících čtyřech.
Beze slova vytáhla zpod cizího kufru svou kosmetickou taštičku a položila ji na komodu.
— Mami, prosím, dej ten kufr z Aleniných věcí pryč, — požádal Petr.
— Ale prosím tě, co by se tam mohlo pomačkat?
Marie se ani nepokusila kufr posunout.
— Vždyť jsou tam jen plavky! Mimochodem, Alenko, tyhle kraťasy si raději neber. Na svůj věk už nejsou. Lidé se přece budou dívat.
— Na svůj věk? — zopakovala Alena.
— No jistě, je ti pětačtyřicet! — Marie se dobromyslně usmála. — Já to myslím dobře. Jsme přece rodina.
Vtom zazvonil telefon.
Marie udělala to, co dělala vždycky: zapnula hlasitý odposlech.
Na levé ucho slyšela špatně a tvrdila, že takhle se zvuk „dostane rovnou do obou uší“.