Martin její povahu znal.
Druhý den ráno seděly děti u babiččina kuchyňského stolu. Eliška zabalená do teplé deky popíjela mléko s medem. Jakub bez velké chuti jedl krupicovou kaši.
„Babičko,“ zeptala se Eliška ochraptěle, „proč jsme vlastně onemocněli?“
„Co myslíš? Možná proto, že byla venku zima, vy jste chodili bez čepic a jedli zmrzlinu?“
„Asi ano… Táta nám to dovolil.“
„A víte, proč vám to máma nedovolovala?“
„Protože je pořád přísná,“ zamumlal Jakub.
„Ne, Jakube. Protože přesně věděla, co přijde potom. Bolest v krku, kašel a horečka. Vaše nemoci už mnohokrát prožívala. Váš otec skoro nikdy. Nemusel v noci sedět u vaší postele a odpočítávat minuty do dalšího léku. Proto se mu snadno říká ‚ano‘. Následky za něj obvykle řešil někdo jiný.“
Eliška sklopila oči.
„Máma vás miluje ze všeho nejvíc,“ pokračovala babička. „Většina jejích zákazů není snaha zkazit vám náladu. Snaží se vás chránit. A tátovo ‚můžeš‘ někdy nebylo projevem štědrosti. Jen pro něj bylo jednodušší vám něco dovolit než vysvětlovat a potom nést následky.“
„Babičko,“ zeptal se potichu Jakub, „zachovali jsme se k mámě špatně?“
„Spíš hloupě. Ale jste děti a teprve se učíte lidem rozumět. Váš otec je ovšem dospělý. Od něj se čeká mnohem víc.“
Ve středu večer přivezla Vlasta vnoučata zpátky domů. Lenka otevřela dveře a na několik okamžiků zůstala stát. Děti už byly téměř zdravé, neobvykle tiché a viditelně zahanbené.
Jako první se k ní rozběhla Eliška. Pevně matku objala kolem pasu a přitiskla se k ní.
„Mami, promiň. Prosím. Řekla jsem tolik hloupostí. Ty nejsi zlá. Jsi ta nejlepší.“
Jakub přišel o chvíli později. Zastavil se před matkou a sklopil oči.
„Taky jsem se mýlil,“ řekl tiše. „Promiň. Měla jsi pravdu.“
Lenka beze slova přitáhla obě děti k sobě. Nějakou dobu všichni tři jen stáli v předsíni a objímali se. Vlasta zůstala čekat na chodbě s prázdnou taškou v ruce.
„Lenko,“ zavolala. „Můžu s tebou na chvíli mluvit?“
Lenka vyšla ven a zavřela za sebou dveře.
„Děkuju vám,“ řekla tiše. „Za děti i za všechno ostatní.“
„Není za co děkovat. Je to také moje odpovědnost. Asi jsem něco zanedbala, když jsem vychovávala syna. Ale pamatuj si: jestli se ještě někdy pokusí něco podobného provést, byt i chalupa budou opravdu tvoje. Dokumenty už jsem připravila.“
„Paní Vlasto, to přece není nutné…“
„Je. Čtrnáct let jsi sama držela domácnost i děti, zatímco můj syn všechno zahodil kvůli ženě, která zmizela po prvním dětském kašli. Musíš vědět, že máš jistotu, střechu nad hlavou a stabilitu.“
Lenka jen přikývla. Nehádala se. S Vlastou se nehádala často — ne ze strachu, ale proto, že znala váhu jejích slov.
Od té doby se poměry v domácnosti změnily. Jakub už si nestěžoval na úkoly a bez připomínání uklízel nádobí. Eliška se nepřela kvůli čepici a sama si ji před odchodem nasazovala. Z dětí se nestali poslušní roboti. Jen konečně pochopily, proč jim matka někdy říká „ne“.
Uplynuly dva roky.
Martin znovu stál před stejnými dveřmi. V ruce držel tentýž starý hnědý kufr. Několik minut se neodvažoval zazvonit, ale nakonec ruku přece jen natáhl.
Otevřel Jakub. Byl vyšší, dospělejší a už téměř nepřipomínal malého chlapce.
„Ahoj, tati.“
„Ahoj. Zavoláš prosím mámu?“
Po minutě se v předsíni objevila Lenka. Za dva roky se změnila. Nešlo o věk. Působila lehčeji, jistěji a klidněji. Jako by ze svých ramen konečně odložila něco nesmírně těžkého.
„Co potřebuješ?“ zeptala se.
„Lenko,“ Martin postavil kufr na zem. „Chci se vrátit. Spoustu věcí jsem pochopil. Petra byla chyba. Obrovská a nesmyslná chyba. Chci domů.“
„Domů?“ zopakovala Lenka.
„Ano. K dětem. K tobě. Ke všemu, co jsme měli.“
„Dokonce i k těm hrncům, hadrům a domácím povinnostem, kvůli kterým ses kdysi nemohl nadechnout?“
„Byl jsem idiot. Vím to. Můžeš mi odpustit.“
Lenka pohlédla na kufr, potom Martinovi do tváře a znovu na kufr.
„Otevři ho.“
„Proč?“
„Prostě ho otevři.“
Martin rozpačitě odjistil oba zámky. Víko se zvedlo.
Uvnitř nebylo nic.
Ani jediná věc.
Lenka se pousmála.
„To je zajímavé. Když jsi odsud odcházel, sotva se dal zavřít. Měl jsi v něm košile, džíny, svetry a spoustu dalších věcí. A teď se vracíš s prázdným kufrem. Co se stalo? Vyhodila tě Petra?“
Martin mlčel.
Trefila se přesně.
Petra ho skutečně před třemi dny požádala, aby odešel. Bez velké hádky, bez scény. Jen mu řekla: „Je s tebou nuda. Nemáš žádnou budoucnost, peníze ani někdejší jiskru. Sbal se.“ Některé věci, které se za dva roky staly součástí jejího bytu, mu dokonce nedovolila odnést — hodinky, lepší oblečení, elektrický holicí strojek, dokonce ani nabíječku.
„Tak se podívejme, jak to dopadlo,“ řekla Lenka. „Před dvěma lety jsi mě opustil, protože tě se mnou začal nudit život. Teď se vracíš, protože je ti beze mě zle. Vidíš tu společnou věc? Problém nebyl celou dobu ve mně. A nebyl ani v Petře. Byl v tobě. Já ale nechci být náhradní možností pro muže, který si na rodinu vzpomene teprve tehdy, když už nemá kam jít.“
„Lenko, prosím tě…“
„Ne, Martine. Skončili jsme. Tohle už není tvůj domov. Děti žijí se mnou. A byt je mimochodem také můj. Tvoje matka svůj slib splnila.“