Přistoupila k němu téměř na dosah. Martin byl o poznání vyšší, ale právě teď se zády tiskl k rámu dveří on.
„Čtrnáct let,“ řekla tiše Lenka. „Celých čtrnáct let jsem léčila jejich rýmy, angíny, záněty uší i průdušky. Nespala jsem, vstávala jsem kontrolovat teplotu, podávala léky. Ty jsi mohl v zimě koupit zmrzlinu a potom se považovat za nejlepšího otce na světě. Tak si to teď zkus sám.“
Otočila se a zamířila k výtahu.
„Mami…“ zavolala žalostně Eliška.
Lenka se zastavila a otočila. Poprvé za celý večer se jí hlas lehce zachvěl.
„Miluju vás. Moc. Oba dva. Ale musíte sami poznat rozdíl mezi člověkem, který se stará, a člověkem, který vás jen baví. Až to pochopíte, pořád tu pro vás budu.“
Dveře výtahu se zavřely.
Martin zůstal uprostřed bytu se dvěma nemocnými dětmi a vůbec netušil, čím začít.
„Máš doma nějaké léky?“ zeptal se Petry a postupně otevíral kuchyňské skříňky.
„Jaké léky? Mám maximálně náplasti a krém.“
„Aspoň teploměr?“
„Ne. K čemu by mi byl? Skoro nikdy nebývám nemocná.“
„Petro, děti mají horečku!“
Petra se zastavila uprostřed kuchyně a založila ruce na prsou.
„Martine, já měla na dnešek úplně jiné plány. Slíbil jsi mi restauraci. A teď mám doma dvě nemocné děti.“
„Jsou to moje děti!“ zvýšil hlas Martin.
„Právě. Tvoje. Ne moje. Na tohle jsem nepřistoupila.“
„Sama jsi říkala, že k nám mohou chodit, kdykoli chtějí!“
„Chodit! Na pár hodin! Najíst se, pohrát si a vrátit se domů! Ne tu týden bydlet, kašlat na můj gauč a nakazit mě!“
Eliška, která seděla v pokoji, už nedokázala zadržet pláč. Jakub ji objal a rozzlobeně pohlédl směrem k Petře.
„Neboj se,“ řekl sestře. „Můžeme odejít.“
„Nikdo nikam nepůjde,“ odsekl Martin. „Zůstanete tady. Něco vymyslím.“
Petra prudce odešla do ložnice a zabouchla za sebou. Asi po čtvrthodině vyšla oblečená, s kabelkou přes rameno.
„Kam jdeš?“ podivil se Martin.
„K Janě. Několik dní budu u ní. Až děti odjedou, zavoláš mi.“
„Petro!“
Ani se neotočila. Dveře se zavřely a Martin zůstal sám — s kašlající dcerou, zamračeným synem a naprosto prázdnou lékárničkou.
Těžce se posadil na stoličku a zavolal své matce.
„Mami,“ řekl. Vlastní hlas mu zněl bezmocně a cize. „Potřebuju pomoct.“
Vlasta ho vyslechla až do konce, aniž by mu skočila do řeči.
„Řekni mi adresu.“
Objevila se přibližně za čtyřicet minut. V ruce nesla velkou tašku s léky, sklenicí medu, termoskou s teplým nápojem a vlněnými šátky. Bez zbytečných otázek přešla k dětem, změřila jim teplotu, podala potřebné léky a omotala Elišce krk teplým šátkem.
Potom odešla do kuchyně, kde Martin seděl s naprosto ztraceným výrazem, a pečlivě za sebou zavřela dveře.
„Tak povídej,“ řekla matka.
„Co přesně?“
„Všechno. Proč jsi opustil ženu. Proč ses začal snažit získat děti na svou stranu. A jak se stalo, že Lenka došla tak daleko, že sem přivezla nemocné děti — k tobě a k té tvé… ženě.“
„Mami, ty neznáš celou situaci…“
„Znám toho dost. Rozhodl ses sehrát představení s názvem ‚dokonalý tatínek‘. Dovoloval jsi jim úplně všechno, že ano? Sladkosti, zmrzlinu, tablet, ponocování?“
Martin mlčel.
„A zatím se Lenka sama starala o děti, domácnost i svou matku po operaci. Prakticky bez tebe. Dal jsi jí za poslední měsíc vůbec nějaké peníze na děti?“
„Kupoval jsem jim oblečení…“
„Oblečení!“ udeřila Vlasta dlaní do stolu. „Sladkosti, dárky a nové věci nejsou zabezpečení rodiny! To je pokus koupit si přízeň! Podplácel jsi vlastní děti, aby ses vedle jejich matky jevil jako ten hodný. Chápeš vůbec, co jsi dělal?“
„Já jen chtěl, aby mě měly rády!“
„Měly rády?“ Matka vykročila k němu. „Láska znamená vstávat ráno dřív než všichni ostatní a připravit dítěti snídani. Sedět nad úkoly, i když už člověk nemá sílu. Celou noc poslouchat dech nemocného dítěte. Umět říct ‚ne‘, protože odpovídáš za následky! Ty jsi jim neříkal ‚ano‘ z laskavosti. Vybral sis nejjednodušší způsob, jak se jim zalíbit. Kupoval sis jejich úsměvy jako levné suvenýry.“
Martin začal rudnout.
„Mami, už toho nech.“
„Ne, synku. Ještě zdaleka ne. Stydím se za tebe. Stydím se, že jsem tě vychovala právě takového. Zradil jsi ženu, která s tebou čtrnáct let žila a porodila ti dvě děti. Odešel jsi k ženě, která utekla z vlastního bytu, jakmile děti začaly kašlat. A teď tu ještě sedíš a lituješ sám sebe!“
Martin se prudce zvedl a zamířil ke dveřím. Vlasta ho však chytila za rukáv a nečekaně mu vrazila hlasitý políček.
Zůstal stát, dlaň si přitiskl na tvář a několik vteřin na matku jen zíral.
„Sedni si,“ poručila tvrdě. „Teď odvezeš děti ke mně. Já je dám dohromady. A než u mě budou, promluvím si s nimi. V klidu jim vysvětlím, proč jim máma některé věci zakazuje. Protože je miluje. A proč jim táta všechno nedovoloval vždycky z dobroty. Někdy to dělal jen proto, že byl příliš líný a zbabělý, aby nesl odpovědnost.“
Martin si znovu sedl. Bylo mu třicet osm let, právě dostal od vlastní matky políček a poprvé v životě nedokázal najít jediný argument na svou obranu.
„A ještě něco,“ dodala Vlasta tišeji. „Jestli se ještě jednou pokusíš děti poštvat proti Lence, přepíšu na ni byt. I chalupu. Všechno, co zůstalo po tvém otci. Znáš mě. Prázdnými hrozbami neplýtvám.“