„Nejsem zamyšlený. Jen jsem se do něčeho zabral.“
„Do čeho?“
„Do dětí. Měl bych je vídat častěji. Koneckonců jsem jejich otec.“
„Samozřejmě, miláčku. Ať klidně přijdou. Mně to vůbec nevadí.“
Od té doby si Martin bral Jakuba a Elišku každý víkend. Zpočátku to bylo rozpačité. Děti skoro nemluvily, u stolu seděly mlčky a už kolem osmé večer se ptaly, kdy pojedou domů. Martin chápal, že zatím prohrává.
Rozhodl se proto změnit taktiku.
„Eliško, dáš si zmrzlinu?“ zeptal se jedné soboty.
„Máma mi ji nedovolí. Bolí mě v krku,“ odpověděla dívka a popotáhla.
„Ale prosím tě. Z jedné zmrzliny ještě nikdo neumřel. Tady máš.“
Eliška si kornout opatrně vzala, ochutnala a spokojeně se usmála.
„Jakube, v kolik tě máma posílá spát?“
„V deset.“
„V deset? To je přece strašně brzy! Co kdybychom se dnes dívali na film až do půlnoci?“
„Opravdu můžeme?“ Chlapci se rozzářily oči. „To je super!“
Ven bez čepice? Žádný problém. Tablet na celé hodiny? Klidně. Úkoly se mohly udělat později. Nechceš zeleninu? Tak ji nejez. Martin rozdával svolení jako kouzelník karty z rukávu. Každé jeho „můžeš“ jako by rušilo další matčino „nesmíš“.
Po několika týdnech se Jakub otce zeptal sám:
„Tati, mohli bychom u tebe zůstávat déle? Tady je to fajn. Doma jsou pořád nějaká pravidla.“
Martin se spokojeně usmál. Fungovalo to. Všechno šlo přesně podle plánu.
„Jasně, synku. U mě jste vždycky vítaní.“
O několik dní později řekla Eliška u domácí večeře matce:
„Ty nám nikdy nic nedovolíš. Táta říká, že jsi moc přísná. U něj je zato zábava.“
Lenka neodpověděla. Postavila před dceru talíř polévky. Jen prsty se jí téměř neznatelně zachvěly.
„Jez, než to vystydne.“
Jednoho večera se Lenka vrátila z práce a sedla si v předsíni, aby se přezula. Dveře dětského pokoje zůstaly pootevřené, a tak slyšela každý zvuk.
„Já bych se k tátovi klidně přestěhovala,“ řekla Eliška. „Ráno se tam nemusí brzo vstávat a nikdo mě nenutí mýt nádobí.“
„Já taky,“ souhlasil Jakub. „Je tam mnohem líp. Tady pořád jenom: ‚Udělej úkoly, ukliď si pokoj, jdi včas spát.‘ Už mě to nebaví.“
„Táta říkal, že dětství má být veselé, ne že máme žít podle rozvrhu.“
„Jo. Je skvělý. Škoda, že se s mámou rozešel.“
Lenka znehybněla. V ruce stále držela jednu botu. Věděla, že tenhle okamžik jednou přijde. Věděla, že Martinova slova začnou postupně působit. Ale něco předpokládat a slyšet to vlastníma ušima byly dvě úplně rozdílné věci.
Vešla do pokoje. Děti okamžitě zmlkly a provinile se na ni podívaly.
„Tak vy chcete bydlet u táty?“ zeptala se klidně.
Jakub pokrčil rameny.
„No… ne úplně napořád. Ale u něj je to fakt lepší, mami.“
„Lepší, protože si nemusíte čistit zuby, můžete být vzhůru do noci a snídat chipsy?“
„Zase začínáš!“ Eliška podrážděně dupnula. „Táta má pravdu. Ty nám pořád jen rozkazuješ!“
Lenka se podívala nejprve na dceru, potom na syna. Pak si sedla na okraj postele.
„Dobře. Tak si sbalte věci.“
„Jaké věci?“ Jakub nechápavě svraštil čelo.
„Svoje. Pojedete k otci. Hned.“
„Hned?“ zopakovala Eliška. „Jako teď?“
„Přesně tak. Vezměte si věci asi na týden. Jestli je vám tam lépe, nějakou dobu tam zůstaňte. Já nikoho držet nebudu. Zavolám vám taxi.“
Sourozenci se na sebe podívali. Takový obrat nečekali. Počítali se zákazem, křikem a trestem — s obvyklou reakcí, proti které se dá pohodlně protestovat. Jenže matka jim najednou sama otevřela dveře.
„Mami, my jsme jenom říkali…“
„Jakube,“ zvedla Lenka dlaň. „Poslední dva týdny pořád poslouchám, jak úžasně se vám u táty žije. Tak nemá smysl, abyste se tady trápili. Jeďte tam, kde je vám dobře. Sbalte se. Zavolám odvoz.“
Po čtyřiceti minutách zastavilo auto před domem, kde bydlela Petra. Eliška už měla zarudlé hrdlo a teplotu kolem třiceti sedmi a půl stupně. Jakub kašlal a teplota mu vystoupala o něco výš než na třicet sedm. Za jiných okolností by Lenka nemocné děti nikdy neposlala z domu. Tentokrát však přesně věděla, že Martin musí konečně pochopit rozdíl mezi tatínkem na víkend a rodičem, který nese odpovědnost nepřetržitě.
Vystoupila s dětmi, doprovodila je ke vchodu a stiskla tlačítko domovního telefonu.
„Ano?“ ozvala se Petra.
„Tady Lenka. Prosím, otevřete. Přivezla jsem děti.“
Několik vteřin bylo ticho.
„Jaké děti?“
„Jakuba a Elišku. Martinovy děti. Rozhodly se u otce nějakou dobu bydlet. Tak otevřete.“
Zámek cvakl.
Lenka vystoupala s dětmi do čtvrtého patra. Ve dveřích se objevil Martin v domácích kalhotách a vytahaném tričku, na kterém byla zaschlá skvrna od kečupu. Za ním stála Petra v hedvábném županu a s natáčkami ve vlasech.
„Co to má znamenat?“ zeptal se Martin zděšeně, když uviděl dětské tašky.
„Chtějí bydlet u tebe. Copak jsi je k tomu celou dobu nevedl?“ odpověděla Lenka naprosto klidně. „Tak si je vezmi. Oba jsou nemocní. Eliška má třicet sedm a půl, Jakub o něco méně. Musíš jim dávat léky, měřit teplotu, kloktat s nimi a zajistit klid na lůžku. Zvládneš to?“
„Počkej.“ Martin o krok ustoupil. „Myslíš to vážně?“
„Naprosto.“
„Lenko, tohle není normální! Nemůžeš sem prostě přivézt nemocné děti a odejít!“