Martin vytáhl zpod postele starý, odřený tmavohnědý kufr a prudce ho hodil na matraci. Ta se prohnula a pružiny nespokojeně zaskřípaly. Rozepnul přezky, odklopil víko a začal do kufru bez ladu a skladu cpát košile, svetry, kalhoty i džíny. Nic neskládal. Všechno mačkal do beztvarých hromad.
Dvířky skříně schválně třískal tak hlasitě, jak jen mohl. Zásuvky vytahoval s takovou silou, jako by je chtěl vyrvat i s pojezdy. Oblečení házel přes celý pokoj a snažil se trefit do otevřeného kufru. Většina věcí však dopadala vedle.
Lenka mezitím stála v kuchyni a klidně drhla sporák. Houbička opisovala stále stejné pomalé kruhy. Z ložnice k ní doléhaly rány, práskání dveří, těžké kroky i manželovo okázalé odfrkávání.
„Lenko!“ zakřičel nakonec Martin z chodby. „Ty vůbec chápeš, co se právě děje?“
Ani se neotočila. Opláchla houbičku pod tekoucí vodou, pečlivě ji vyždímala a položila vedle dřezu.
„Chápu. Myslím, že sousedé už pochopili také.“
Za několik vteřin se Martin objevil ve dveřích kuchyně. Rukávy košile měl vyhrnuté, na čele se mu perlil pot a v očích se mu objevil známý lesk, který míval pokaždé, když se chystal předvést obzvlášť působivou scénu.
„Odcházím,“ pronesl s důrazem a mezi slovy dělal schválně dlouhé pauzy. „Odcházím odsud. Z tohohle domu. Navždy.“
„Dobře,“ odpověděla Lenka a vzala do ruky jiný hadřík.
„Dobře?!“ Martin udělal krok k ní. „To je všechno? Jenom ‚dobře‘?“
„Co ode mě čekáš?“
On to věděl přesně. Čekal slzy, hysterii a prosby. Představoval si, jak se ho žena chytí, bude ho přemlouvat, aby zůstal, a vykřikne, že bez něj nedokáže žít. Čtrnáct let manželství. Čtrnáct let rodiny. A teď stál před ní s kufrem v ruce, připravený odejít, zatímco Lenka klidně utírala sporák.
„Tobě to vůbec není líto?“ zeptal se tišeji. Hlas se mu téměř zlomil v chrapot. „Ty nic necítíš?“
Teprve tehdy se na něj Lenka podívala. V jejím pohledu nebyl vztek, prosba ani chuť hádat se. Oči měla naprosto suché.
„Martine, tolik let jsem se bála, že tenhle den přijde. A teď je konečně tady a mně se z nějakého důvodu ulevilo. Jestli se vedle mě dusíš, tak odejdi.“
„Proměnila ses v součást nábytku, Lenko. Celý tvůj život jsou hrnce, úklid a praní. Už dávno jsi zapomněla, co znamená být ženou. Vedle tebe se prostě nemůžu nadechnout.“
„Prádlo se samo do pračky nevloží,“ řekla klidně. „Ani jídlo se samo neobjeví na stole. Máme dvě děti a ty chtějí jíst několikrát denně. Je zvláštní, že sis toho za čtrnáct let ani jednou nevšiml.“
Martin podrážděně odfrkl, otočil se a vrátil se do ložnice. O několik minut později byl kufr zavřený. Natáhl si bundu a znovu vešel do kuchyně, protože očividně ještě chtěl pronést poslední, nezapomenutelnou větu.
„Až ti dojde, koho jsi ztratila, bude už pozdě.“
„To se nedá vyloučit,“ odpověděla Lenka. „Klíč polož na poličku.“
Dveřmi práskl tak silně, až z garnýže spadl jemný prach. Na chodbě se na chvíli zastavil a čekal, že uslyší alespoň něco. Kroky, pláč, otevírání dveří. Za zdí však panovalo ticho. Bylo tak úplné, až mu připadalo téměř urážlivé.
Když sešel dolů na dvůr, sedl si za volant a okamžitě zavolal Petře.
„Jedu k tobě,“ oznámil jí. „Tentokrát už napořád.“
„Vážně?! Martine, konečně! Tak dlouho jsem na to čekala! Hned připravím večeři!“
Právě taková reakce přece měla být. Radost, vřelost, nadšení. Ne houbička v ruce a lhostejné „dobře“.
Nastartoval a odjel. Současně se cítil jako vítěz i jako člověk, kterého někdo právě ponížil. Ten podivný koktejl triumfu a zlosti mu nepříjemně pulzoval ve spáncích.
Uplynul měsíc. Lenka za celou dobu ani jednou nezavolala. Nepřišla žádná zpráva, žádný zmeškaný hovor, dokonce ani stručné „jak se máš?“. Každý večer Martin nenápadně kontroloval telefon, když Petra nebyla nablízku, ale displej zůstával prázdný.
V neděli mu zavolal Jakub. Jako obvykle. Martin se snažil dodat hlasu veselý tón.
„Ahoj, synku. Jak se tam máte?“
„Dobře, tati. Všechno v pohodě.“
„A doma? Co se děje?“
„Nic zvláštního. S Eliškou pomáháme mámě. Dokonce se trochu učím vařit.“
„Vařit?“ podivil se Martin. „A proč?“
„Prostě mě to baví. A taky se to bude hodit.“
„A jak se máma?“ zeptal se co nejlhostejněji.
„Dobře. Má teď hodně práce. Pomáhá babičce po operaci. Ale zvládá to. Myslím, že je dokonce veselejší.“
Veselejší.
Po skončení hovoru seděl Martin ještě dlouho na balkoně Petřina bytu a díval se dolů na zaparkovaná auta. Veselejší. Bez něj jí bylo veseleji.
Zraňovalo ho to mnohem víc, než si chtěl připustit. Ne že by si přál vidět bývalou ženu zlomenou. Jen potřeboval zůstat nenahraditelný. Chtěl, aby po jeho odchodu všechno padlo, aby známí kroutili hlavami a říkali: „Podívejte se, co z té rodiny zbylo bez Martina.“ Jenže se dělo něco úplně jiného. Rodina se nerozpadla. Naopak se semkla, naučila se fungovat bez něj a prázdné místo, které po sobě zanechal, mizelo jako kruhy na hladině.
Večer Petra krásně prostřela stůl. Zapálila svíčky, vytáhla slavnostní ubrousky a drahé talíře.
„Proč jsi dnes tak zamyšlený?“ zeptala se, když si k němu přisedla.