„Mami, máme vlastní plány,“ zamumlal.
Na tom však jeho obrana skončila. Sklopil oči k talíři a celým postojem dával najevo, že se do rozhovoru nechce zapojit.
Oslava pokračovala. Hosté pronášeli přípitky, cinkaly sklenice a číšníci přinášeli další jídlo.
Věra se však jako by rozhodla proměnit každý přípitek v novou připomínku Tereziných nedostatků.
S nadšením vykládala, jak Klára sama ušila synům kostýmy do školky, a pak dodala, že ne každá dnešní žena má ruce na správném místě.
Později začala chválit Klářina manžela, který prý rodičům pomáhá při každé příležitosti, přijede na první zavolání a nikdy nezapomíná na povinnosti vůči rodině.
Přitom pokaždé vrhla na Terezu pohled, jako by právě ona představovala všechno špatné, co se dá na člověku najít.
„Můj Kája si zasloužil úplně jinou ženu,“ prohlásila v jednu chvíli směrem k několika příbuzným. „Takovou, která by si dokázala uvědomit, jakého báječného muže dostala.“
Mluvila sice zdánlivě potichu, ale dostatečně hlasitě na to, aby Tereza slyšela každé slovo.
V hrudi se jí sevřelo něco horkého a těžkého.
Přesto zachovala klidný výraz.
Za šest let se naučila nedávat najevo bolest. Věděla, že kdyby se rozplakala, začala se hájit nebo zvýšila hlas, Věra by ji okamžitě označila za hysterku a ještě by si její slabost vychutnala.
„Mami, už toho snad bylo dost,“ řekl Karel tiše a naklonil se k matce.
Věra se zatvářila upřímně nechápavě.
„Proboha, synku, co jsem zase udělala? Jen jsem řekla svůj názor. Už člověk nesmí ani promluvit?“
Karel si povzdechl a znovu zmlkl.
Jeho matka se s ještě větším zápalem pustila do porovnávání dcery a snachy.
Hosté si postupně začali všímat, jak otevřeně se Věra proti Tereze staví. Někteří si rozpačitě vyměňovali pohledy, jiní se pokoušeli odvést rozhovor k neutrálním tématům.
Nikdo ji však přímo nezastavil. Byl to její večer a všichni věděli, že s Věrou nikdy nebylo snadné vyjít.
Nejvíc ji dráždilo, že Tereza odmítala na provokace reagovat.
Její klid připravoval oslavenkyni o hlavní potěšení — o možnost sledovat snachiny slzy.
„Podívejte se na naši Terezku! Zase mlčí!“ zvolala Věra najednou tak hlasitě, že zaujala celý stůl. „Sedí tu, jako by ji sem někdo násilím přivedl.“
„Nemám k tomu co dodat,“ odpověděla Tereza a napila se vody.
Právě její naprostý klid Věru definitivně vyvedl z míry.
Odsunula sklenku, narovnala se a přejela pohledem všechny přítomné.
Když rozhovory jeden po druhém utichly, protože hosté čekali další slavnostní řeč, Věra vstala.
„Teď bych chtěla něco říct,“ oznámila.
Všichni očekávali poděkování za dárky, případně další narozeninový přípitek.
Věra se však obrátila přímo k Tereze.
Počkala, dokud se v sále nerozhostilo úplné ticho, a pak pronesla hlasitě a zřetelně:
„Od takových ženských, jako jsi ty, manželé odcházejí bez jediného zaváhání! A dělají dobře!“
Ta věta dopadla na Terezu jako políček.
V sále okamžitě zavládlo ticho. Jeden host zůstal s vidličkou ve vzduchu, jiný přestal žvýkat a několik lidí si vyměnilo zaražené pohledy.
Na Věřině tváři se objevil téměř vítězný výraz.
Očividně očekávala, že snacha zbledne, rozpláče se a pod zraky všech příbuzných uteče z restaurace.
Jenže se stalo něco jiného.
Tereza pomalu vstala.
Opatrně položila sklenku na ubrus, narovnala se a podívala se tchyni přímo do očí.
„To je pozoruhodné, Věro,“ řekla tichým, ale dokonale srozumitelným hlasem. „Zvlášť když podobné poučování o manželské věrnosti přichází právě od vás.“
Oslavenkyně sebou trhla.
„Co si to dovoluješ?“ vyjela. „Zapomněla jsi, s kým mluvíš?“
„Ne,“ odpověděla Tereza klidně. „Právě naopak. Příliš dlouho jsem si to uvědomovala, a proto jsem mlčela. Jenže možná konečně nastal čas říct, co jsem celé roky skrývala z úcty k vaší rodině.“
„Jaké nesmysly chceš vykládat?“ zasmála se Věra nervózně.
Její úsměv už však působil nejistě.
Tereza na chvíli ztichla.
V hlavě se jí vynořila vzpomínka stará čtyři roky.
Věra tehdy podstoupila náročnou operaci kyčle. Zotavování bylo obtížné a především první noci trpěla tak silnou bolestí, že téměř nespala.
Karel musel odjet na dlouhou služební cestu. Jeho otec Václav kvůli vlastnímu zdravotnímu stavu nemohl zůstávat v nemocnici přes noc a Klára se vymluvila na péči o malé dítě.
U lůžka nakonec zůstala Tereza.
Několik nocí po sobě seděla v nemocničním pokoji, pomáhala Věře napít se, přivolávala sestry, upravovala jí přikrývku a poslouchala její stížnosti.
Jednou, krátce po třetí hodině ráno, silné léky otupily bolest a Věra upadla do podivného polospánku. Tehdy se stalo něco, co Tereza vůbec nečekala.
Tchyně začala mluvit o svém mládí.
Hlas měla tichý a důvěrný, jako by vedle ní neležela nenáviděná snacha, ale cizí člověk, kterému lze bez obav svěřit tajemství.
„Klárka není Václavova dcera,“ zašeptala Věra a upřeně hleděla do stropu. „Kdysi jsem měla jednoho muže… Antonína. Je to dávno. Václav býval pořád pryč, samá práce a služební cesty. Antonín byl nablízku… Václav dodnes nic neví. Myslí si, že je Klára jeho. Vychoval ji, miluje ji, a přitom vůbec netuší…“
Tereza tehdy zůstala jako opařená.