Myslela jsem si, že splnit poslední přání svého manžela bude tou nejtěžší věcí, jakou kdy budu muset udělat. Netušila jsem však, že se připravil ještě na něco, co mě zcela zaskočí. Tajemství, které po sobě zanechal, mě přimělo pochybovat o smutku, věrnosti i o tom, jak velkou část jeho odkazu jsem ochotná chránit.
„Kláro, počkej!“
Nezastavila jsem se.
Kdybych zpomalila, někdo by znovu vyslovil Matějovo jméno. Někdo by se mě dotkl na paži a věnoval mi ten opatrný, soucitný pohled, který lidé používají, když nevědí, co říct ženě v osmém měsíci těhotenství, jejíž manžel právě zemřel.
„Kláro, prosím.“
„Kláro, počkej!“
Tentokrát jsem se otočila.
Doktor Novotný ke mně spěchal s obyčejnou obálkou v ruce.
„Matěj mi ji dal před třemi týdny.“
Podívala jsem se na obálku.
„Co v ní je?“
„Něco, kvůli čemu jsem mu slíbil, že vám ji do dneška nepředám.“
„Matěj vám ji dal před třemi týdny?“
Žaludek se mi sevřel.
„Proč?“
Doktor Novotný vypadal vyčerpaně.
„Řekl, že tomu porozumíte, až to budete potřebovat.“
Bylo to zoufale neurčité. Přesně takový Matěj býval.
Vzala jsem si obálku. Přes její přední stranu bylo jeho neuspořádaným rukopisem napsáno jediné slovo:
Klára.
Doktor Novotný zaváhal.
„Také řekl, že ji dnes nemusíte otevírat.“
Málem jsem se zasmála.
Moje jméno bylo napsané přímo přede mnou.
„To je od něj velkorysé.“
Doktor se na mě smutně usmál.
Pak jsem odešla a nesla s sebou poslední tajemství, které mi můj manžel zatajil.
Ještě před dvěma měsíci u nás žádná tajemství nebyla. Byla jen jména pro dítě, o kterém jsme celé roky snili.
„Amálie.“
„V žádném případě,“ oznámila jsem Matějovi.
Seděli jsme na verandě a jeho dlaň spočívala na mém šest měsíců těhotném břiše.
„Odmítáš to nějak rychle.“
„Navrhl jsi Amálii.“
„Je to silné jméno.“
„Je to jméno pro holčičku, která se bude celý život vysvětlovat.“
Matěj se zasmál. Už tehdy se mu smích lehce zachytával v hrudi.
„Dobře. Co třeba Anežka?“
Podívala jsem se na něj.
„Anežka?“
„Moje babička zpívala písničku, ve které se to jméno objevovalo.“
„Vždyť jsi říkal, že zpívala falešně úplně všechno.“
„To na tom nic nemění.“
„To není důvod pojmenovat po ní člověka.“
„Rozesmál jsem tě.“
„To pořád není důvod.“
„Anežko,“ řekla jsem tiše.
Dítě pod jeho rukou koplo.
Matěj zvedl obočí.
„Vidíš? Hlasuje.“
„Kopla tebe.“
„To je velmi důrazný souhlas.“
Dítě koplo znovu.
Položila jsem svou ruku přes jeho.
„Anežka.“
Tentokrát to znělo jako skutečné jméno naší dcery.
Toužili jsme po ní celé roky.
A pak, šest měsíců po začátku mého těhotenství, Matěj onemocněl.
Lékaři mu nedávali víc než tři měsíce života. Pravděpodobně se nedožije chvíle, kdy svou dceru spatří.
Jednoho večera jsme znovu seděli na verandě. Anežka kopala tak silně, že se mi zvedala košile. Matěj několik vteřin pozoroval pohyb na mém břiše a potom na něj položil dlaň.
„Až přijde čas, chci darovat všechno, co se dá použít.“
Otočila jsem se k němu.
„Prosím, nemluv o umírání ve chvíli, kdy kope.“
„Právě proto o tom musím mluvit, Kláro.“
„Matěji.“
Palcem pomalu přejížděl po mém břiše.
„Jestli neuvidím, jak vyrůstá, možná díky mně dostane někdo jiný víc času se svou rodinou.“
„Nedělej z umírání něco vznešeného. Už tak jsem dost naštvaná.“
„Já vím.“
Podíval se mi do očí.
„Taky se bojím, Kláro.“
„Nevím, jak to bez tebe zvládnu.“
„To ještě teď vědět nemusíš.“
„A co když na to nikdy nepřijdu?“
Na chvíli mlčel.
„Pak na to přijdeš za pochodu.“
Odvrátila jsem pohled.
„To je hrozný plán.“
„Je to jediný upřímný plán, který mám.“
Tu odpověď jsem nenáviděla.
Do osmého měsíce těhotenství Matěj zeslábl mnohem rychleji, než jsme čekali.
Jednoho rána jsem ho našla v ložnici před zrcadlem. Snažil se zapnout košili, ale prsty ho neposlouchaly.
„Dej mi to.“
„Zvládnu to, Kláro.“
„Třetí knoflík jsi zapnul do čtvrté dírky.“
Podíval se dolů.
„Dej mi to.“
„Módní novinka.“
„Vypadáš jako zmatený harmonikář.“
Tentokrát jsem z něj dostala unavený smích.
Přistoupila jsem k němu a knoflíky mu opravila. Ruce se mu třásly stále častěji.
„Nedívej se na mě tak,“ řekl.
„Jak?“
„Jako by sis mě chtěla zapamatovat.“
Znehybněla jsem.
„To nedělám.“
„Děláš.“
Zapnula jsem poslední knoflík a uhladila mu límec.
„Chci si zapamatovat všechno,“ přiznala jsem. „Abych jednou mohla naší dceři říct, kdo jsi doopravdy byl.“
Výraz v jeho tváři se změnil. Než však stačil odpovědět, sevřel mi zápěstí.
„Máma se znovu ptala na darování.“
Matějova matka Alena ke mně bývala vždycky laskavá. Když mě ranní nevolnosti srazily na kolena, objevila se u nás s nákupem a drobnými žlutými ponožkami. Tvrdila, že se dítě „utopí v růžové“.
„Promluvím si s ní,“ řekla jsem.
„Ne.“
„Proč?“
„Protože tebe poslechne.“
Zamračila jsem se.
„To bývá obvykle výhoda.“
„Tentokrát ne.“
„Co se stalo?“
Matěj si sedl na okraj postele.
„Myslí si, že bych neměl darovat orgány.“
„Řekla ti to?“
„Víc než jednou.“
„A vysvětlila proč?“
Sklopil oči ke svým rukám.
„Nedokáže snést představu, že něco, co patřilo mně, bude po mé smrti patřit někomu jinému.“
Sedla jsem si vedle něj.