„Ztrácí syna, Matěji. Nemůžu se na ni kvůli tomu úplně zlobit.“
„Já vím.“
„Možná jen potřebuje čas.“
„Potřebuje něco, na co se může zlobit.“
Podíval se na mě.
„A nechci, abys tím něčím byla ty.“
Stiskla jsem mu ruku.
„Chceš, abych se do toho nepletla?“
„Chci, abys její smutek nenesla za ni.“
O několik týdnů později začal Matěj žádat, aby si mohl s doktorem Novotným promluvit o samotě.
Poprvé jsem si z něj kvůli tomu dělala legraci.
Podruhé jsem zůstala stát u dveří.
„Co to chystáš?“
Matěj se opřel o polštáře.
„Něco, co musím zařídit.“
„Beze mě?“
„Ano. Ale je to pro tebe.“
Zírala jsem na něj.
„To zní ještě hůř.“
Na rtech se mu objevil slabý úsměv.
„Prosím, věř mi.“
„Věřím ti.“
„Tak mě nech tuhle jedinou věc udělat samotného.“
Přikývla jsem.
Když doktor Novotný zavřel dveře, zůstala jsem na chodbě déle, než jsem chtěla. Nesnášela jsem, že něco nevím. Přesto jsem Matějovi dovolila, aby si své tajemství nechal.
Zemřel v deštivé úterý s mou rukou sevřenou ve své.
Potom za mnou přišel transplantační tým a vysvětlil mi, co všechno závisí na lékařské vhodnosti. Odpovídala jsem na otázky a podepisovala dokumenty, které bylo třeba podepsat.
Kdykoli se mě někdo zeptal na Matějovo přání, odpověděla jsem stejně:
„Ano. Tohle chtěl.“
Až mě doktor Novotný zastavil na chodbě.
Ještě ten večer jsem doma otevřela obálku.
Uvnitř byl flash disk a přeložený list papíru.
Na něm stálo:
„Prosím, nedívej se na to jen proto, že se ti stýská.
Pusť si to, pokud tě někdo přiměje pochybovat o mně, Kláro.
A ještě důležitější: pusť si to, pokud tě někdo začne přesvědčovat, abys pochybovala sama o sobě.“
Přečetla jsem si vzkaz dvakrát.
„Jsi mrtvý,“ řekla jsem papíru. „Už mi nemůžeš dávat pokyny.“
Anežka mě prudce kopla pod žebra.
Podívala jsem se dolů.
„Tvůj otec mě štve i po smrti. Ten kop si zasloužil.“
Flash disk jsem odložila stranou.
O dva dny později přišla Alena. Našla jsem ji v pokojíčku, jak přes růžovou deku pokládá jinou, světlejší přikrývku.
„Aleno.“
Otočila se.
„Vzali všechno?“
Zůstala jsem stát ve dveřích.
„Cože?“
„Od Matěje.“
„Použili jen to, co se darovat dalo.“
„Vzali všechno?“
Prsty pevně sevřela okraj deky.
„A tobě to nevadí?“
„On to chtěl.“
„Ptám se na tebe.“
„Nejsem v pořádku.“
„Ale chováš se, jako bys byla.“
„Co bys chtěla, abych dělala?“
„Ptám se na tebe.“
Zvedla ke mně oči.
„Jeho srdce. Kůže. Oči. Všechno, co patřilo mému synovi, teď dostávají cizí lidé.“
„Nikomu nepř transplantují celé oči.“
„Víš, co tím myslím.“
„Dárcovství rohovky je možné.“
Hořce se zasmála.
„Všechny ty části teď patří někomu jinému.“
„Pomáhá ti, když to řekneš hezčími slovy?“
„Ne.“
Ústa se jí zachvěla.
„Jak mám být v pořádku, když vím, že něco, co patřilo mému synovi, teď žije v těle cizího člověka?“
„Protože Matěj s tím souhlasil.“
„A ty jsi s tím souhlasila také.“
„Ano. Ale to neznamená, že to pro mě bylo snadné.“
Alenin pohled sklouzl k mému břichu.
„Pořád v sobě nosíš jeho část.“
Ruka mi bezděčně spočinula na Anežce.
„Ne.“
„Cože?“
„Nezatahuj ji do toho.“
„Pořád v sobě nosíš jeho část.“
Alena odešla, aniž odpověděla.
U Matějova vzpomínkového obřadu zašla ještě dál.
Stála jsem u květin, když mě objal jeho strýc.
„Matěj pomáhal lidem až do poslední chvíle.“
Jeho teta přikývla.
„Musíš na něj být hrdá.“
„Hrdá?“
Alena stála několik kroků za námi.
„Nemůže být hrdá,“ řekla.
Otočila jsem se.
„Aleno.“
Všichni kolem ztichli.
„Matěj sotva přešel místnost,“ pokračovala. „A vy všichni chcete, abychom věřili, že se v klidu rozhodl darovat všechno, co po něm zůstalo?“
„Rozhodl se.“
„Ty jsi s tím souhlasila.“
„Ano. Dopřála jsem svému manželovi jeho poslední přání.“
„Vždyť sotva dokázal dojít ke dveřím.“
Oči se jí zalily slzami.
„Aspoň v něčem jsi upřímná.“
Mohla jsem hádku ukončit. Místo toho jsem řekla:
„Tohle tady dělat nebudeme.“
„Protože nemůžeš odpovědět?“
„Protože jsme tu kvůli Matějovi.“
Odešla jsem.
Myslela jsem si, že mlčení je laskavost. Ten večer se však proměnilo v něco mnohem ostřejšího.
U dveří mě zastavila Matějova teta.
„Bral před smrtí něco, co mohlo ovlivnit jeho úsudek?“
Zarazila jsem se.
„Cože?“
„Alena říkala, že možná nepřemýšlel jasně.“
„Matěj přesně věděl, co chce.“
„Jen se ptám.“
„Ne. Ptáte se, jestli jsem svého umírajícího manžela dotlačila k něčemu, co si nepřál.“
Odvrátila pohled.
„Jen se ptám.“
Tu noc jsem zamířila rovnou do Anežčina pokojíčku. Otevřela jsem notebook a připojila flash disk.
Na obrazovce se objevil Matěj.
Vypadal hubenější, než jsem si ho pamatovala.
„Jestli se na to díváš jen proto, že se ti po mně stýská, vypni to.“
Zakryla jsem si ústa.
„Nemůžeš mi poroučet ani po smrti.“
Posunul se na židli a chvíli hleděl přímo do kamery.
„Myslím to vážně, Kláro.“
„Máma mě požádala, abych nedaroval.“
Odmlčel se.
„Ne jednou. A potom se zeptala, jestli je to opravdu moje rozhodnutí, nebo tvoje.“
Žaludek se mi sevřel.
„Řekl jsem jí, že je moje.“
Promnul si obličej oběma rukama.
„Nesnese představu, že by po mém odchodu mohlo něco mého pomáhat cizím lidem.“
Na okamžik sklopil oči.
„Chápu proč. Ale smutek z nikoho nedělá padoucha.“