V okamžiku, kdy se Markovi zalily oči slzami, jsem pořád svírala tašku s obědem pro svého manžela. Uvnitř byl Petrovi oblíbený sendvič, kousek jablečného koláče a pod vidličkou schovaný vzkaz.
„Nemusíš se starat o všechny. Nech mě, ať odbočím.“
Napsala jsem ho toho rána.
Teď jsem stála na nemocniční chodbě a dívala se na Marka, Petrova kolegu, který se mi marně snažil pohlédnout přímo do očí.
„Jsem ráda, že jsem tě našla,“ řekla jsem. „Řekneš mi, kde je Petr?“
Marek mlčel.
Pak si mě dlouze prohlédl.
„On ti nic neřekl, viď?“
Žaludek se mi sevřel.
„Co mi měl říct?“
Marek se podíval směrem k sesterně. Dvě zdravotní sestry se najednou velmi soustředily na obrazovky před sebou.
Tašku s obědem jsem stiskla ještě pevněji.
„Marku.“
Polkl.
„On odchází, Kláro.“
Na okamžik jsem zapomněla dýchat.
„Od koho?“
Jeho výraz se ihned změnil.
„Ne… Kláro, ne. Myslel jsem, že odchází z nemocnice.“
Úleva mě zasáhla tak prudce, že jsem se musela opřít o pult. Vzápětí ji však vystřídal zmatek.
„O čem to mluvíš?“
„Přijal jinou pozici.“
Čekala jsem, že dodá něco dalšího. Nedodal.
„Kde?“
Marek zavřel oči.
„V Oregonu.“
Úleva se rozplynula.
„Jakou práci v Oregonu?“
Marek pracoval po Petrovi léta. Jedl u našeho stolu tak často, že jsem dobře věděla, co jeho mlčení znamená.
„Jakou práci v Oregonu?“ zopakovala jsem.
„Petr odchází,“ řekl tiše.
„Je to můj nejlepší kamarád, Kláro. Myslel jsem, že to víš.“
S Petrem jsme byli manželé jedenáct let. Každý z těch roků jsem se o něj dělila s nemocnicí.
Byl skvělý chirurg a já byla pyšná, že muž, kterého miluji, pomáhá lidem v nejhorších chvílích jejich života.
Jenže během posledního roku jsem mu začala připravovat večeři ještě dřív, než jsem si sama sedla ke stolu.
Zapomněl na Den díkůvzdání, na naše výročí i na osmé narozeniny naší dcery Elišky.
Někdy se domů vůbec nevrátil.
„Máme málo lidí, zlato. Prosím, nečekej na mě.“
Kdykoli se konečně dopotácel do postele, vypadal tak vyčerpaně, že jsem každou výčitku raději spolkla.
Jednou v noci jsem se probudila a našla ho sedět na kraji matrace. Ramena se mu třásla.
„Máme málo lidí, zlato,“ zopakoval.
„Petře?“
Než se ke mně otočil, otřel si obličej.
„Je půl třetí, Kláro. Spi dál.“
A tak jsem se toho úterního rána rozhodla překvapit ho. Sledovala jsem, jak odchází s nemocniční kartou připnutou ke kapse, a doufala, že mu můj oběd udělá radost.
Zabalila jsem jeho oblíbený sendvič, přidala jablečný koláč a pod vidličku schovala vzkaz.
„Spi dál.“
Pak jsem odjela do nemocnice a představovala si, jak se Petr rozzáří, až mě uvidí.
Místo toho jsem na chodbě našla Marka, který vypadal, jako by se každou chvíli rozplakal.
„Kde je Petr?“ zeptala jsem se.
Marek zaváhal.
„Kláro, měla by sis s ním promluvit.“
„To mám v plánu. Kde je? Není na sále?“
Ukázal dolů chodbou.
Vyrazila jsem dřív, než stačil říct cokoli dalšího.
Dveře Petrovy kanceláře byly pootevřené. Opatrně jsem je otevřela víc.
Na stole ležela složka. Uvnitř jsem uviděla adresu v Oregonu a na další stránce datum nástupu za šest týdnů.
Kancelář vypadala, jako by ji někdo začal mazat ze světa.
Dvě police byly prázdné. Knihy stály v krabicích u zdi. Fotografie mě a Elišky byla zabalená do novin a hrnek, který mu dcera kdysi namalovala, už také čekal v krabici.
„Kláro?“
Otočila jsem se.
Petr stál ve dveřích s kelímkem kávy v ruce.
Pohlédla jsem na něj a pak na krabice.
„Přijal jsi práci v Oregonu?“
Výraz v jeho tváři se okamžitě změnil.
„Chtěl jsem ti všechno vysvětlit.“
Zvedla jsem tašku s obědem.
„Přijal jsi práci v Oregonu?“
„Kláro, nech mě—“
„Přinesla jsem ti oblíbený sendvič a koláč, protože jsem si myslela, že jsi vyčerpaný. A ty sis mezitím začal balit kancelář.“
Odložil kávu.
„Ještě jsem neměl všechno sbalené.“
„To mi má pomoct?“
„Ne.“
„Kdy jsi to chtěl říct Elišce?“
Stiskl rty.
„Potom, co bych to řekl tobě.“
„A kdy jsi to chtěl říct mně?“
„Dnes večer.“
„Po pohovoru?“
Petr přikývl.
„Po přijetí nabídky?“
„Ano.“
Jen jsem na něj zírala.
„Kdy to celé začalo?“
„Před čtyřmi měsíci.“
„Před čtyřmi měsíci.“
„Nevěděl jsem, jestli tu práci dostanu. Byla to jen dlouhá šance, Kláro.“
„Ale jakmile jsi ji dostal, pokračoval jsi beze mě. Ani jednou jsi mi neřekl, že o něčem takovém uvažuješ.“
„Ta pozice znamená méně nočních služeb, skutečné volné víkendy a lepší pracovní dobu. Chtějí, abych vedl část oddělení.“
„A ty sis myslel, že to opravňuje rozhodnout, kde budeme žít? Že můžeš vytrhnout Elišku z jejího života a všechno bude v pořádku? Co moje práce, Petře?“
„Myslel jsem, že nám to dá cestu ven. Vždyť spolu skoro nemáme čas.“
Přistoupila jsem k němu.
„Tak proč jsem nebyla u pohovoru?“
Napjal čelist.
„Protože jsem si myslel, že to odmítneš, ještě než mě vyslechneš.“
A bylo to venku.
Rozhodl se, co si budu myslet, dřív, než jsem vůbec dostala možnost si něco myslet.
„Takže jsi nechtěl znát můj názor,“ řekla jsem. „Chtěl jsi, abych schválila hotový plán, o kterém už se nedalo diskutovat.“
„Kláro, snažím se nás zachránit.“
„Ne. Snažíš se nás vyřešit sám. Jako vždycky.“
Zvedla jsem tašku s obědem.