„Já se nikam nestěhuji. A Elišce nerozhodím školní rok.“
Petr prudce zvedl hlavu.
„Cože?“
„Neříkám, že nikdy. Říkám, že když ses rozhodl sám, udělám teď vlastní rozhodnutí i já.“
Odešla jsem dřív, než stačil přidat další.
K autu jsem došla ještě bez slz. Jakmile jsem zabouchla dveře, rozbrečela jsem se.
O pět minut později někdo zaklepal na okénko. Byl to Marek.
Stáhla jsem sklo.
„Prosím, nevysvětluj mi mého manžela.“
„Nebudu. Jen nechci, abys předpokládala, že tu práci přijal pouze kvůli penězům.“
„To jsem si nemyslela.“
„Myslel si, že něco napravuje.“
„Pak měl mluvit s člověkem, kvůli kterému to napravoval.“
Marek přikývl.
„V tom s tebou souhlasím.“
Petr dorazil domů ještě předtím, než Eliška dojedla večeři. Dcera se podívala z jednoho na druhého.
„Jste na sebe naštvaní?“
„Jsme,“ odpověděla jsem. „Ale tohle jsou věci mezi dospělými.“
Petr přikývl.
„Maminka má pravdu.“
Eliška se vrátila ke svému školnímu projektu. Petr se svého jídla téměř nedotkl.
Když dcera usnula, přišel za mnou do ložnice.
„Můžeme si promluvit?“
„Ano. Ale nebudeme znovu vést ten rozhovor z nemocnice. Ukaž mi nabídku.“
Podal mi složku.
Prošla jsem plat, datum nástupu, pomoc se stěhováním i pracovní rozvrh. Potom jsem vzhlédla.
„Kdy jsi tam byl?“
Odpovědí mi bylo jeho mlčení.
„Petře.“
„V květnu. Když jsem tam byl na služební cestě, setkal jsem se s nimi.“
„Takže jsi služební cestu využil k pohovoru na práci, která by mohla přestěhovat naši rodinu přes celou zemi.“
„Chtěl jsem ti to říct, až budu vědět, že je to skutečné.“
„Skutečné to bylo ve chvíli, kdy jsi poslal žádost.“
Sedl si na postel.
„Myslel jsem, že bys to okamžitě zavřela.“
„Tak moc ses bál, že uslyšíš nesouhlas, až jsi mi vzal možnost cokoli říct.“
„Co chceš, abych teď udělal?“
„Dnes spi v pokoji pro hosty.“
Zvedl hlavu.
„Netrestám tě. Potřebuji prostor.“
Petr pomalu přikývl.
Zvedla jsem složku ze stolu.
„Zítra si sepíšu, co by tenhle krok znamenal pro mé klienty, Eliščinu školu a naši podporu tady. Pak se rozhodnu, jestli si Oregon vůbec zaslouží další rozhovor.“
Poprvé od chvíle, kdy Oregon vstoupil do našeho manželství, se Petr nepokusil řídit výsledek.
„Dobře, Kláro.“
„Dobře. Protože i můj život je součástí tohohle rozhodování.“
Druhý den v poledne jsem mu zavolala.
„Chci celou nabídku. Pracovní dobu, služby, plán stěhování i všechno, co se týká mě a Elišky.“
„Snažil jsem se nám to ulehčit.“
„A právě v tom je problém, Petře. Ty se pořád rozhoduješ, co bude jednodušší, ještě než se nás zeptáš.“
Později jsem si šla do jeho domácí pracovny pro nabíječku. Z notebooku právě zazníval cizí hlas:
„Samozřejmě dodržíme rozvrh, který jste vyjednal.“
Zastavila jsem se ve dveřích.
Když hovor skončil, zůstala jsem stát na místě.
„Jaký rozvrh?“
Petr si promnul čelo.
„Méně nočních služeb. Dvě pozdější směny.“
„A tohle všechno jsi vyjednal dřív, než jsi mi vůbec něco řekl?“
„Snažil jsem se vytvořit něco lepšího.“
„Pro koho?“
„Pro nás.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Celý den děláš těžká rozhodnutí, protože je lidé potřebují. Ale naše manželství není další případ, který máš sám vyřešit, Petře.“
Tvář se mu stáhla.
„Nemyslel jsem si, že budeš souhlasit.“
„Pak jsi mě měl nechat nesouhlasit.“
„Co ještě?“
„Odmítl jsem jinou nabídku. Nabízela víc peněz, ale horší pracovní dobu.“
Zarazila jsem se.
„Takže tohle opravdu bylo kvůli tomu, abys byl víc doma.“
„Ano.“
„Proč jsi mi tedy nevěřil natolik, abys mi to řekl?“
„Myslel jsem, že když za tebou přijdu s hotovým plánem, uvidíš, že to myslím vážně.“
„Já jsem viděla manžela, který si beze mě vybral stát, práci i datum nástupu. Přestaň zacházet s Eliščinou stabilitou a s mým podnikáním jako s maličkostmi, které se vyřeší až po hlavním rozhodnutí.“
„Dobře.“
„A nečekej, že se automaticky přestěhuji.“
„Kláro—“
„Oregon neodmítám. Odmítám jen nechat se do něčeho vtáhnout bez možnosti rozhodovat.“
O několik dní později se mě Petr zeptal, zda s ním pojedu Oregon navštívit.
Nejprve jsem odmítla.
Pak jsem svůj názor změnila. Kvůli sobě, ne kvůli němu.
„Pojedu,“ řekla jsem. „Ale já sama posoudím, co by nás ten krok stál. Nejen to, co by mohl napravit.“
Oregon mě rozčiloval už od chvíle, kdy jsme vystoupili z auta. Chtěla jsem, aby mi potvrdil všechny důvody, proč jsem říkala ne.
Jenže se mi zalíbily čtvrti, parky i malá pekárna nedaleko hotelu.
A to mě vyděsilo víc než cokoli jiného.
Protože jestli se mi to místo líbí, pak problém nebyl v Oregonu.
Problém byl v tom, že ho Petr vybral beze mě.
Přistihl mě, jak pozoruji rodiny přecházející ulici s kočárky a sportovními taškami.
„Líbí se ti to,“ řekl.
„Líbí se mi, že lidé vypadají, jako by tu skutečně žili.“
„To je pokrok.“
„Nezkaz to.“
Večer jsme měli večeři s několika lidmi, se kterými měl Petr pracovat. Uprostřed jídla se na něj jedna žena usmála.
„Vaše žena musela být nadšená, když jste vyjednal volné pátky.“
Otočila jsem se k Petrovi.
„Volné pátky?“
Jeho výraz ztuhl.
Před restaurací jsem ho zastavila.
„Co jsi vyjednal?“
„Jeden volný pátek každý měsíc. Pro mě a Elišku.“
„Proč to není v nabídce, kterou jsi mi ukázal?“