„Co to má znamenat?“
Růžena vykoukla z kuchyně.
„Uvolnily jsme tam trochu místa.“
„Na co?“
„S Věrou se tam sotva vejdeme.“
Jana se na ni zadívala.
„Vy dvě?“
„Samozřejmě. Musíme tam dát pořádně dvě postele.“
Janě začaly chladnout ruce.
„A kde bude bydlet Matěj?“
Tchyně se zatvářila upřímně překvapeně.
„U vás v ložnici.“
„Kde přesně?“
„Můžeme koupit skládací lehátko.“
V tu chvíli vyšel z koupelny Matěj. Slyšel všechno.
„Mami, já už teda nebudu mít svůj pokoj?“
Stačil jediný pohled na jeho obličej a Janě se sevřelo srdce.
Klekla si před něj.
„Budeš ho mít.“
Potom se narovnala.
„Paní Růženo, stůl se dnes vrátí zpátky.“
„Janičko…“
„Dnes.“
„Kvůli takové maličkosti přece nebudeš dělat scénu.“
„A všechny Matějovy věci zůstanou tam, kde byly.“
Tchyně sevřela rty.
„Jistě. Pro tebe jsou dvě starší ženy méně důležité než dětské hračky.“
Jana se jí podívala přímo do očí.
„V mém bytě je moje dítě důležitější než vaše pohodlí.“
Poprvé za celý týden to řekla bez jediné stopy pocitu viny.
Večer čekala, že se jí Petr zastane.
Ačkoli už téměř jistě věděla, že se to nestane.
„Tvoje matka se rozhodla zabrat Matějův pokoj.“
Petr dál hleděl do telefonu.
„Jen dočasně.“
„Odnesly jeho stůl.“
„Vrátí ho.“
„Petře.“
„Co je?“
„Podívej se na mě.“
Neochotně zvedl hlavu.
„Náš syn se dnes zeptal, jestli už navždycky zůstane bez svého pokoje.“
„Jano, nedramatizuj.“
„To není dramatizování.“
„Máma je stará. Věra taky. Co mají dělat, spát obě na gauči?“
„Proč tu Věra vůbec musí spát?“
„Proboha…“
Petr odložil telefon.
„Nemůžeš jednou v životě prostě pomoct lidem?“
Jana si ho dlouho prohlížela. Potom řekla něco, co sama nečekala:
„Víš, co je na tom všem nejhorší?“
„Co?“
„Celou dobu jsem si myslela, že jsme jeden tým.“
Petr se pousmál.
„Vždyť jsme.“
„Nejsme.“
„A jak jsi na to přišla?“
„Protože když sis měl vybrat mezi pohodlím našeho syna a pohodlím své matky, ani na chvíli ses nezarazil.“
Petr mlčel.
A jeho mlčení řeklo víc než jakákoli odpověď.
Devátý den Janě zavolala sousedka.
Nebyla to její současná sousedka. Byla to starší žena, která kdysi bydlela vedle Janiny babičky a znala Janu od dětství.
„Jani, nechci tě vyděsit, ale musím ti něco říct.“
„Co se stalo?“
„Byla tady tvoje tchyně.“
Jana se zamračila.
„U vás v domě?“
„Ano. Vyptávala se u předsedkyně, jak se dá člověk přihlásit k bytu.“
„K jakému bytu?“
„Myslím, že k tvému.“
Janě se sevřel žaludek.
„Na co přesně se ptala?“
„Jak zařídit, aby ji potom bez jejího souhlasu nikdo nemohl odhlásit. A taky mluvila o nějakém podílu.“
Jana zavřela oči.
„Děkuji.“
„Buď opatrná, děvenko.“
„Budu.“
Po skončení hovoru seděla ještě několik minut bez hnutí.
Potom počkala, až přijde Petr.
„Tvoje matka se tu chce přihlásit k trvalému pobytu?“
Petr okamžitě odvrátil pohled.
To Janě stačilo.
„Petře.“
„Jen jsme probírali možnosti.“
„Jaké možnosti?“
„Kdyby se ta oprava protáhla…“
„Jaká oprava?“
Petr zmlkl.
„Položila jsem ti otázku.“
„Střecha.“
„Volala jsem sousedovi tvé matky.“
Teď se na ni podíval.
„Proč?“
„Její střecha je úplně v pořádku.“
Petr zbledl.
Všechno do sebe najednou zapadlo.
Žádná naléhavá oprava neexistovala.
„Proč jsi mi lhal?“
„Já jsem nelhal…“
„Tak proč?“
„Máma chtěla být blíž.“
„Ke mně?“
„K nám.“
„A chtěla se tu přihlásit.“
„Aby měla blízko k lékaři.“
Jana se málem zasmála.
„A ten podíl?“
„Jaký podíl?“
„O kterém se vyptávala.“
Petr začal nervózně přecházet po místnosti.
„Poslouchej, žiju tady šest let.“
„Pokračuj.“
„Investoval jsem do toho bytu.“
„Pokračuj.“
„Opravoval jsem ho.“
„A?“
„Nemám snad vůbec žádná práva?“
Jana na něj hleděla a nemohla uvěřit, že to říká její vlastní manžel.
„Takže jsi těch šest let maloval stěny ne proto, že jsi tu se mnou žil, ale proto, že sis počítal metry čtvereční?“
„Nepřekrucuj moje slova.“
„Nic nepřekrucuji.“
„Dobře víš, co tím myslím.“
„Teď už to vím.“
A poprvé ji opravdu vyděsilo, co se děje.
Nebála se o byt.
Bála se o jejich manželství.
Najednou viděla člověka, který stál vedle ní, úplně jinýma očima.
O dva dny později pustil Janinu vedoucí z práce domů dříve.
Jana se rozhodla nikoho nevarovat. Cestou koupila Matějovi zákusky a kolem čtvrté odemkla dveře bytu.
Z kuchyně se ozýval mužský hlas.
Cizí.
Klidný a věcný.
„V takové situaci lze připravit dohodu…“
Jana si zulа boty a pomalu prošla chodbou.
Ve dveřích kuchyně se zastavila.
U jejího stolu seděli čtyři lidé.
Růžena.
Věra.
Petr.
A neznámý muž kolem padesáti let v obleku.
Před ním ležela složka. Na stole byly rozložené dokumenty.
Její dokumenty.
Kopie listu vlastnictví. Kopie občanského průkazu.
Jana nejprve necítila vztek.
Přišla prázdnota.
Ledová a dokonale jasná.
Muž si jí všiml jako první.
„Dobrý den. Vy jste zřejmě paní Jana Novotná?“
„A vy jste kdo?“
Vstal.
„Pavel Dvořák. Jsem právník.“
Jana se podívala na Petra.
„Co dělá právník v mé kuchyni?“
Petr otevřel ústa, ale jeho matka promluvila dřív.
„Janičko, nezačínej hned být nervózní. Chtěli jsme všechno vyřešit slušně.“
„Co přesně jste chtěli vyřešit?“
Růžena se narovnala. Úsměv z její tváře zmizel.