„Petr tu žije sedm let. Vkládal do domácnosti peníze, staral se o rodinu. Je tedy spravedlivé, aby měl nějakou jistotu.“
„Jakou jistotu?“
Právník se vložil do rozhovoru.
„Jedná se o dobrovolnou dohodu.“
„O jakou dohodu?“
Posunul k ní list papíru.
„O uznání určitého spoluvlastnického podílu ve prospěch vašeho manžela.“
Jana se dokumentu ani nedotkla.
„A tohle?“
„Souhlas s přihlášením paní Růženy k trvalému pobytu.“
„Tady?“
„Ano.“
„Natrvalo?“
Na několik vteřin se všichni odmlčeli.
„Samotné přihlášení…“
„Natrvalo?“
Právník si odkašlal.
„Ano.“
A bylo jasno.
Cizí kufry.
Matějův pokoj.
Řeči o rodině.
Lež o střeše.
Vyptávání u sousedů.
Dokumenty.
Právník u jejího stolu.
A její vlastní manžel, který i teď hleděl všude jinam, jen ne na ni.
„Petře.“
Zvedl oči.
„Chtěl jsi, abych to podepsala?“
„Jen mě vyslechni…“
„Ano, nebo ne?“
„Jano…“
„Ano, nebo ne?“
Chvíli mlčel.
„Ano.“
Jana přikývla.
Přistoupila ke stolu a vzala do ruky pero.
Růžena se viditelně uvolnila. Věra přestala mnout okraj svetru. Dokonce i Petr se trochu narovnal.
Jana se podívala na pero.
Potom ho položila zpátky.
„Pane Dvořáku.“
„Ano?“
„Sbalte ty dokumenty.“
„Paní Novotná, možná bychom měli nejdřív…“
„Ne.“
Právník zmlkl.
„Sbalte je a opusťte můj byt.“
Růžena vyskočila ze židle.
„Zbláznila ses?!“
Jana se k ní otočila.
„A vy si sbalte věci.“
„Cože?“
„Všechny.“
„Janičko…“
„Tak mi neříkejte.“
Jana mluvila překvapivě klidně. Tak klidně, že i Petr zpozorněl.
„Paní Růženo, sbalíte si věci. Věra také.“
Potom se podívala na manžela.
„A ty taky.“
Petr zbledl.
„Co znamená ‚já taky‘?“
„Přesně to, co jsem řekla.“
„Jsem tvůj manžel!“
„Dnes ráno jsi jím ještě byl.“
„Nemůžeš mě vyhodit z mého vlastního domova!“
Jana pohlédla na stůl, na připravené listiny a potom znovu na něj.
„Právě proto jsi sem přivedl právníka, Petře. Protože moc dobře víš, komu ten byt patří.“
Tchyně rozhodila rukama.
„Taková je tedy! Sedm let toho chlapa využívala a teď ho vyhazuje na ulici!“
Jana se poprvé za celý večer usmála.
„To je zajímavé.“
„Co je zajímavé?“
„Když tu váš syn sedm let žil bez nájmu, byla to rodina. Když jsem vás požádala, abyste mému dítěti nebrala pokoj, najednou jsem chamtivá.“
„Já nikam nepůjdu!“ prohlásila Růžena.
„Pak zavolám policii.“
„Jen zavolej!“
Jana vytáhla telefon.
Právník začal rychle skládat papíry do složky.
„Myslím, že moje konzultace skončila. Raději odejdu.“
Růžena se k němu otočila.
„Kam byste chodil?!“
„Domů.“
O minutu později byl pryč.
Jana si pomyslela, že to byl nejrozumnější člověk, který toho večera u jejího stolu seděl.
Balili se téměř dvě hodiny.
Tchyně nejdřív plakala. Potom křičela. Pak obvolávala příbuzné a nahlas vyprávěla, jak ji „snacha vyhazuje na ulici“.
Věra mlčky skládala oblečení.
Petr chodil za Janou z místnosti do místnosti.
„Teď jednáš pod vlivem emocí.“
„Ne.“
„Promluvíme si zítra.“
„Ne.“
„Jano, máme dítě!“
Jana se zastavila.
„Právě proto odcházíš.“
„Jak s tím souvisí Matěj?“
„Souvisí s tím tak, že můj syn nesmí vyrůstat v přesvědčení, že láska znamená, že jeden člověk mlčky snáší všechno, zatímco druhý za něj rozhoduje.“
Petr poprvé za celý večer neměl co říct.
Když poslední kufr zmizel za dveřmi, Růžena se otočila.
„Ještě toho budeš litovat.“
Jana se na ni podívala.
A najednou necítila vztek.
Jen únavu.
„Možná.“
„Ještě se k Petrovi připlazíš.“
„Možná.“
„A on tě nepřijme.“
Jana odpověděla tiše:
„Pak budu mít možná opravdu štěstí.“
Tchyně otevřela ústa, ale žádná slova z nich nevyšla.
Odešla.
Petr zůstal poslední.
Přes rameno měl sportovní tašku. Položil klíče na skříňku v předsíni.
Jana se na ně podívala.
„To je všechno?“
Přikývl.
Potom si těžce povzdechl, sáhl do kapsy a vytáhl ještě jednu sadu klíčů.
Položil ji vedle první.
„Tyhle jsem nechal udělat pro mámu.“
„Kdy?“
„Před týdnem.“
A tím se uzavřela poslední kapitola.
Jana přikývla.
„Sbohem, Petře.“
„Jen tak?“
Podívala se na člověka, se kterým prožila sedm let.
„Ne. Vůbec ne jen tak.“
Dlouho stál ve dveřích.
Možná čekal, že změkne. Že ho zavolá zpátky. Že ji vyděsí prázdný byt a ticho.
Jenže Jana se už nebála ticha.
Bála se, že znovu přestane slyšet sama sebe.
Dveře se zavřely.
Nejdřív zaklapl první zámek.
Potom druhý.
Matěj se od své babičky vrátil večer.
Vešel do předsíně a rozhlédl se.
„Kde jsou všechny tašky?“
„Odjely.“
Rozběhl se do svého pokoje. Za několik vteřin se vrátil.
„Mami!“
„Co se stalo?“
„Můj stůl je zpátky!“
Jana se usmála.
„Samozřejmě.“
„Takže tu zase budu spát?“
„Ano.“
„Pořád?“
Jana si před něj dřepla.
„Dokud se jednou sám nerozhodneš odstěhovat.“
Matěj se rozesmál.
„Tak to nikdy neudělám.“
„Uvidíme.“
Najednou zvážněl.
„A co táta?“
Jana ho objala.
„Táta bude bydlet jinde.“
„Už nás nemá rád?“
Srdce se jí bolestivě sevřelo.
„To ne, broučku. Dospělí se někdy mohou mít rádi, a přesto spolu neumějí správně žít.“
„A ty máš tátu pořád ráda?“
Jana se na chvíli odmlčela.
„Kdysi jsem ho měla velmi ráda.“
„A teď?“
Pohladila syna po vlasech.
„Teď se musím znovu naučit mít ráda sama sebe.“
Matěj tomu samozřejmě nerozuměl.
Jen ji pevněji objal.
A kupodivu to stačilo.