„Vím toho mnohem víc, než si myslíš.“ Posunula k němu dokumenty. „Tady je žádost o rozvod. Tady návrh na vypořádání společného majetku, včetně domu, který jsi během našeho manželství z hlouposti zapsal na sebe. A tady jsou výpisy z účtů a přehled tvých převodů za posledních šest měsíců.“
Martin vyskočil ze židle.
„To neuděláš!“ vykřikl. „Ten dům je určený mému dítěti! Mému synovi! Ty neplodná…“
„Dost!“
Viktorie také vstala.
Nemusela zvýšit hlas. Každé její slovo zaznělo tak pevně, že Martin okamžitě zmlkl.
„Za prvé, to dítě vůbec nemusí být tvoje. Vezmi si tu zprávu a přečti si ji ještě jednou. Pomalu. Jsi neplodný, Martine. Úplně.“
Zůstal stát jako přimrazený.
Význam jejích slov k němu pronikal jen obtížně přes vztek a zmatek.
Jestli měli lékaři pravdu…
Kdo byl otcem Moničina dítěte?
„Ty jsi to naaranžovala,“ procedil mezi zuby. „Vyměnila jsi výsledky!“
„Výsledky jsou uložené v elektronickém systému kliniky. Můžeš se přihlásit hned teď a ověřit si je,“ odvětila Viktorie. „Ale mně už je to jedno. Sbal si věci a odejdi.“
„Cože?“ Martin vypadal zaskočeně.
„Vypadni z mého bytu. Okamžitě.“
„Není jen tvůj! Žil jsem tady deset let!“
„Byt patřil mému otci a daroval mi ho ještě před svatbou. Právně tu nemáš žádné právo. Na sbalení máš přesně hodinu.“
„Já nikam nepůjdu!“ Martin se k ní přiblížil a sevřel pěsti. „Nemůžeš mě jen tak vyhodit na ulici!“
Viktorie neustoupila.
Naopak, vykročila proti němu a prudce mu zatlačila dlaní do hrudi.
„Řekla jsem, že máš vypadnout! Podváděl jsi mě. Vzal jsi naše úspory. Roky jsi mě ponižoval. A teď ještě čekáš, že tě budu litovat? Sbal si svoje krámy, nebo všechno poletí z balkonu!“
Martin svou ženu v takovém stavu nikdy neviděl.
Znal jinou Viki. Tu, která se zavírala v koupelně, aby se potají vyplakala a nekazila mu náladu. Teď před ním stála rozzuřená žena, která už neměla co ztratit.
Pokusil se ji chytit za zápěstí.
Viktorie ruku prudce vytrhla a vší silou ho udeřila do tváře.
„Ani se mě neopovažuj dotknout!“
Vtom zazvonil zvonek.
Viktorie okamžitě otevřela dveře.
Na chodbě stál soused z horního patra, Petr Novotný — statný muž s páčidlem v ruce. Vedle něj se tyčil jeho dospělý syn, širokoplecí a téměř o hlavu vyšší než Martin.
„Viktorie, všechno v pořádku? Ten rámus slyší celé patro.“
„Petře, přišel jste právě včas,“ odpověděla klidně a upravila si vlasy. „Pomůžete mi vynést odpadky? Jsou trochu větší. Tak osmdesát kilo. A chodí po dvou.“
Následujících šedesát minut Martin nezapomněl.
Viktorie se nespokojila s tím, že ho jednoduše vyprovodí. Chovala se, jako by z bytu vymazávala veškeré stopy jeho existence.
Otevírala skříně, sundávala jeho oblečení z ramínek a házela je do předsíně.
„Tvoje košile? Vezmi si ji!“
Za ní letěly kalhoty, svetry, krabice s botami, doplňky i kufry s objektivy.
Martin protestoval, rozčiloval se a několikrát se pokusil celý proces zastavit. Syn pana Novotného však beze slova zaujal místo u dveří a založil si obrovské paže na hrudi. Jeho výraz jasně říkal: udělej prudký pohyb a budeš toho litovat.
Viktoriin pohled najednou spočinul na kožené pohovce, kterou Martin koupil teprve před měsícem. Tehdy tvrdil, že si konečně zaslouží pořádné místo, kde by mohl sledovat fotbal.
„A pohovku také,“ rozhodla. „Vezmi si ji. Už ji tady nechci.“
„Ty ses úplně zbláznila?“ chytil se Martin za hlavu. „Kam ji asi odnesu?“
„To není můj problém! Odvez ji Monice! Ať na ní klidně porodí!“ Viktorie popadla polštář a hodila ho jeho směrem. „Petře, prosím, pomozte jim tu obludu dostat ven.“
Muži s námahou zvedli těžkou pohovku.
Martin pobíhal mezi krabicemi a snažil se posbírat své věci. Připadal si jako hrdina absurdního představení. Z okolních bytů začali vykukovat sousedé a na schodišti se šeptem dohadovali.
Viktorie šla za ním a natáčela všechno telefonem.
„Všechno dokumentuju,“ oznámila. „Aby sis potom u soudu nevymýšlel, že jsem ti ukradla třeba drahé ponožky. Tady jsou. Vezmi si je. Veškerý tvůj majetek zůstává s tebou.“
Nakonec se na chodbě ocitla i poslední taška.
Viktorie zůstala stát ve dveřích.
„Teď klíče.“
Martin před ní stál rudý, zpocený a pokořený. Několik vteřin se na ni díval s nenávistí. Pak strhl svazek klíčů a mrštil jím o podlahu.
„Ještě si na moje slova vzpomeneš,“ zachraptěl. „Zůstaneš sama. Stará, nepotřebná, obklopená kočkami. Já dítě mít budu. Nechám se vyšetřit znovu! Tahle klinika se spletla!“
„Tak hodně štěstí, ‚otče roku‘,“ pousmála se Viktorie. „Jen stěhovací auto na pohovku si budeš muset sehnat sám.“
Dveře mu zavřela přímo před obličejem.
Martin zůstal na schodišti mezi taškami, krabicemi, kufry a obrovskou pohovkou postavenou napříč chodbou. V návalu vzteku kopl do nejbližší krabice, ale žádnou úlevu mu to nepřineslo.
Musel si objednat stěhovací vůz.
Vlastně neměl kam jinam jet.
Zbýval jen dům.
„To bude dobré,“ přesvědčoval sám sebe, když seděl vedle řidiče malého nákladního auta a jeho věci se vzadu třásly na korbě. „Přijedu k Monice a všechno jí vysvětlím. Podrží mě. Výsledky jsou nesmysl, chyba laboratoře. Máme dům. Brzy se narodí dítě. A s Viki si poradím přes právníky.“