Martin si v duchu rychle procházel všechny poslední výdaje.
Úvěr na rekonstrukci dětského pokoje.
Drahý kočárek za téměř sto tisíc.
Značkové oblečení pro novorozence.
Nábytek.
Spotřebiče.
Celkový dluh byl děsivý.
Vzápětí se však uklidnil. Všechno přece představovalo investici do budoucnosti rodiny.
Když auto dorazilo, okna domu byla tmavá, přestože ještě nebylo pozdě.
Martin odemkl vstupní dveře vlastním klíčem.
Stěhováci začali vynášet pohovku.
„Moniko!“ zavolal ode dveří. „Moniko, jsem tady! Tak to dopadlo, že se sem budeme muset nastěhovat o něco dřív!“
Nikdo neodpověděl.
Ticho působilo podivně.
Bylo těžké.
Nepříjemné.
Martin vyběhl po schodech do ložnice, kterou připravil pro svou milenku.
Pokoj byl prázdný.
Otevřel skříň.
Nic.
Ramínka visela opuštěná. Všechny šaty, svetry i kabáty byly pryč.
Martin se vrhl do vedlejší místnosti.
Do dětského pokoje.
Zůstal stát ve dveřích.
Pokoj, kterému se poslední týdny věnoval s takovým nadšením, byl téměř úplně vyklizený.
Zmizela drahá rostoucí postýlka.
Nebyl tam ani přebalovací stolek z dubového dřeva.
Pryč byly balíky plen, krabice s dětským oblečením i hračky.
Někdo dokonce opatrně sundal z garnýží těžké designové závěsy.
Uprostřed prázdné podlahy ležela jediná bílá obálka.
Martin k ní pomalu došel a zvedl ji.
Uvnitř našel vzkaz napsaný známým kulatým písmem.
„Martínku. Dnes mi telefonovala Viktorie. Mimochodem, je to velmi rozumná žena. Řekla mi o výsledcích tvého vyšetření a upozornila mě, že kvůli rozvodu a vypořádání majetku může být na dům uvaleno omezení. Víš, nikdy jsem neměla ráda riskování. Moje dítě potřebuje zajištěného otce, ne zadluženého muže se zraněným egem. P. S. Děkuji za věci pro miminko. Ber to jako náhradu za všechny ty nekonečné měsíce, kdy jsem musela poslouchat tvoje řeči o tom, jak jsi velký a výjimečný. Skutečný otec dítěte tě pozdravuje. Už mi nevolej.“
Papír Martinovi vyklouzl z prstů a pomalu dopadl na podlahu.
Z přízemí se ozývalo rozčilené volání stěhováků, kterým se nedařilo protáhnout pohovku úzkou chodbou.
„Šéfe!“ zařval jeden z nich. „Kam máme tuhle obludu dát?!“
Martin je neslyšel.
V hlavě mu pořád dokola zněla jediná věta.
Přišel o všechno.
O manželku, která ho milovala a odpouštěla mu příliš mnoho.
O peníze, které spolu téměř deset let střádali.
O dům, jenž se nyní stal předmětem soudního vypořádání a pravděpodobně bude prodán, aby pokryl alespoň část dluhů.
Nejbolestivější však nebyly peníze.
Zmizela iluze, podle níž tolik let žil.
Nebude mít syna.
Možná nebude mít žádné dítě nikdy.
Celé měsíce ponižoval svou ženu a nazýval ji neplodnou. Teď se ukázalo, že problém byl celou dobu v něm.
Stal se přesně tím člověkem, kterým s takovým pohrdáním označoval Viktorii.
Prázdnota přišla náhle.
Martin si pomalu sedl přímo na podlahu téměř prázdného dětského pokoje.
Dům, který považoval za začátek nového života, mu ve skutečnosti nepatřil.
Věci, kvůli nimž se zadlužil, zmizely spolu s ženou, kvůli které zničil desetileté manželství.
Dole stály krabice s jeho minulým životem a směšně drahá pohovka, která se nevešla do chodby.
Teď už Martin chápal, že to nebyla obyčejná smůla.
Byla to cena.
Cena za každou lež, každé ponížení a každou zradu.
Čas skutečně dál odtikával.
Jen už neodměřoval biologické hodiny Viktorie.
Odměřoval úroky z jeho půjček.
Na druhém konci města seděla Viktorie u svého známého pracovního stolu a pod jasnou lampou si prohlížela průzračný topaz.
Pomalu kámen otáčela pinzetou a sledovala, jak světlo prochází jeho dokonale čistými plochami.
Ani prasklinka.
Ani zakalený vnitřek.
Ani jediná skrytá vada.
Viktorie se zhluboka nadechla.
Od chvíle, kdy z bytu zmizely Martinovy věci i Martin sám, se jí vzduch zdál podivně lehký.
A poprvé po dlouhé době neměla potřebu nic napravovat, zachraňovat ani dokazovat.
Jen klidně dýchala.