„Podívej se. Tady je úvěrová smlouva. Šest set tisíc. Každý měsíc osmnáct tisíc, nejpozději do patnáctého. Tady jsou údaje k platbě.“
Markéta střídavě hleděla na papíry a na tchyni.
„Proč mi to ukazujete?“
„Protože od tohoto měsíce budeš úvěr splácet ty.“
Markéta se obrátila k manželovi. Ondřej s neobyčejným zaujetím pozoroval vzor na ubrusu.
„Ondřeji, vysvětlíš mi to?“
„Máma navrhla takové řešení. Připadalo mi rozumné. Vyděláváš hodně, pro tebe je osmnáct tisíc malá částka. Já mám teď peněz méně.“
„Takže jste se domluvili za mými zády?“
„Nic není definitivně rozhodnuté. Chtěl jsem ti to říct. Teď to přece můžeme probrat.“
Markéta dvěma prsty odsunula smlouvu doprostřed stolu.
„Ne, paní Běláková. Váš úvěr platit nebudu.“
Tchyni okamžitě zrudly tváře.
„Cože nebudeš? Ty peníze šly na můj byt! Na opravu! Jsme přece rodina!“
„Byt patří vám. Rekonstrukci jste objednala vy a úvěr je vedený na vaše jméno.“
Naděžda udeřila dlaní do dokumentů.
„Přestaň si schovávat všechny peníze jen pro sebe! Můj syn tě šest let živí, takže máš povinnost jeho matce pomoci!“
„Můj syn tě živí.“
Ta věta Markétě zazněla v hlavě tak absurdně, až se rozesmála. Smích přišel náhle a nešlo ho zastavit. Vzpomněla si na šest let oddělených polic v lednici, na neustálé připomínání samostatných výdajů, na rozbité boty koupené na splátky i na obvinění z manipulace.
Naděžda na ni zůstala nechápavě zírat.
„Ty se mi vysmíváš?“
Markéta si otřela oči.
„Promiňte. Jen si velmi dobře pamatuji, jak jste před šesti lety seděla právě na tomto místě a navrhla nám oddělený rozpočet. Každý platí za sebe. Ondřej mě nemusí živit, protože jsem dospělá žena. Pamatujete?“
Tchyně sevřela rty.
„Poslala jste nás také k notářce Ludmile Bílkové. Uzavřeli jsme manželskou smlouvu, podle které patří každému jeho příjmy i majetek. Vy jste tu notářku našla.“
„To bylo tehdy jiné! Vydělávala jsi směšné peníze a můj syn tě v podstatě živil!“
„I s třiceti pěti tisíci jsem platila polovinu nájmu. Čtrnáct tisíc měsíčně. Přesně podle vašich pravidel.“
„Ale teď vyděláváš sto devadesát tisíc!“
„A co se změnilo?“
Naděžda otevřela ústa, ale chvíli nedokázala najít odpověď.
„Dobrá manželka se s rodinou podělí o to, co vydělá. To je obyčejná lidskost. Ty jsi nevděčná. Můj syn tě šest let snášel!“
„Máma má pravdu,“ přidal se Ondřej. „Markéto, už to ukonči. Jsme rodina, takže tvoje peníze mají sloužit rodině. Máma potřebuje pomoc. Prostě ten úvěr zaplať.“
„Moje peníze jsou tedy rodinné,“ zopakovala pomalu. „A tvoje peníze patří komu?“
„Moje jsou moje. Také z něčeho musím žít.“
„Z nového prutu, z výletu s Radkem a z posilovny?“
„Mám se snad všeho vzdát?“
Markéta se na něj dlouze dívala. Šest let vyžadoval, aby si každý hradil své potřeby sám. Jeho příjem byl nedotknutelný. Jakmile však začala vydělávat víc než on, pravidla se záhadně změnila. Její peníze se staly společnými, zatímco jeho zůstaly jeho.
„Ondřeji, pamatuješ si na moje zimní boty?“
„Na jaké boty?“
„Před šesti lety se mi odlepila podrážka. Do výplaty zbývaly dva týdny a já měla na účtu tři tisíce. Požádala jsem tě o půjčku šesti tisíc. Nechtěla jsem dar, chtěla jsem ti peníze vrátit. Řekl jsi, že tě manipuluji, připomněl jsi mi oddělený rozpočet a poradil mi, abych si boty koupila na splátky. Udělala jsem to. Tři měsíce jsem je splácela a pak je nosila další čtyři zimy.“
Ondřej zrudl.
„Proč to vytahuješ? Je to dávno.“
„A vzpomínáš si na sýr? Jednou ráno jsem omylem odkrojila kousek z tvého balíčku. Večer jsi mě upozornil, abych si příště dávala pozor. O víkendu jsi odjel na tři dny s Radkem na ryby. Já seděla doma u notebooku a dělala web pro autoservis, abych měla na kurz. Za šest let jsem nebyla ani jednou na dovolené. Ty jsi byl několikrát na rybách, dvakrát u moře a jel jsi na fotbalový zápas.“
„Utrácel jsem vlastní peníze.“
„Právě. Vlastní. Tak proč se teď moje peníze najednou staly našimi?“
Ondřej prudce vstal.
„Ty jsi prostě lakomá! Vždycky jsi byla! Pořád se třeseš o každou korunu a ničeho si nevážíš! Máma má pravdu!“
Naděžda se postavila vedle něj.
„Nemysli si, že jsi nenahraditelná. Myslíš, že Ondřej nenajde jinou ženu? Takových jsou stovky. Najde si někoho, kdo bude svého muže respektovat a k jeho matce se bude chovat slušně. Ty zůstaneš sama, ale své drahocenné peníze si můžeš nechat.“
Markéta seděla naproti nim a najednou viděla všechno naprosto jasně. Když vydělávala málo a potřebovala podporu, byla pro ně přítěží. Dokonce i půjčka na nezbytné boty byla označena za manipulaci. Jakmile se však vlastními silami, učením a bezesnými nocemi dostala k vysokému příjmu, její peníze chtěli okamžitě prohlásit za společné.
Ondřej nemiloval ji. Miloval pohodlí, které mu nabízela. Dřív pro něj bylo pohodlné nic s ní nesdílet. Teď pro něj bylo výhodné využívat výsledky její práce.
„Ondřeji,“ řekla tiše, „úvěr tvé matky platit nebudu. A rozhodla jsem se, že se rozvedeme.“
Naděžda pohrdavě odfrkla.
„Nebuď směšná. Kdo by tě chtěl?“
Ondřej se zasmál také.
„Markéto, přestaň mě strašit. Když nechceš platit, tak neplať. Nějak to vyřešíme. Ale o rozvodu přece nemluvíš vážně.“