Markéta vstala a odešla do ložnice.
Tu noc spala sama. Ondřej doprovodil matku a vrátil se až po půlnoci. Lehl si na pohovku v obývacím pokoji. Markéta slyšela, jak se převaluje a těžce vzdychá. Nejspíš čekal, že se mu jako vždy přijde omluvit ona. Po šest let to tak fungovalo.
V sedm ráno vstala a odešla do práce. O polední přestávce podala žádost o rozvod. Večer, když se Ondřej vrátil domů, už měl v telefonu soudní oznámení.
Několik minut jen zíral na displej.
„Markéto… opravdu jsi to udělala?“
„Ano. Myslím to vážně.“
Následující den zavolala Naděžda synovi. Mluvila tak hlasitě, že Markéta slyšela každé slovo. Po chvíli Ondřej přišel do kuchyně a podal jí telefon.
„Máma s tebou chce mluvit.“
„Markéto,“ ozvala se Naděžda chladně, „když se chceš rozvádět, rozdělíme všechno podle zákona. Šest let jsi žila s mým synem a určitě jsi našetřila pořádnou částku. Kolik máš? Milion a půl? Dva miliony? Polovina náleží Ondřejovi. Je to společně nabytý majetek. Už jsem se informovala.“
„Sejděme se zítra v šest večer v kavárně u vašeho domu.“
„Proč?“
„Chci vám ukázat jeden dokument.“
Kavárna Sedmikráska byla téměř prázdná. Naděžda přišla přesně v šest a objednala si čaj s dortíkem. O několik minut později dorazila Markéta s notebookem, posadila se naproti ní a otevřela soubor.
Na obrazovce se objevila elektronická kopie úředního dokumentu.
„Manželská smlouva. Notářka Ludmila Bílková.“
Dole byly podpisy obou manželů a notářské razítko.
„Tohle je naše smlouva, paní Běláková. Poznáváte ji? Vy jste nás tehdy k paní Bílkové poslala. Podívejte se na článek čtyři. Příjmy z pracovní činnosti každého z manželů jsou jeho osobním majetkem. A v článku pět stojí, že peníze na účtu patří tomu, na jehož jméno je účet veden.“
Naděžda hleděla na obrazovku. Dortíku se ani nedotkla.
Markéta otevřela další dokument.
„Tady je výpis z mého spořicího účtu. Je veden pouze na mě. Všechny vklady pocházejí z mého mzdového účtu. Ondřej na něj za šest let neposlal ani korunu.“
„Ale… a co majetek nabytý za manželství?“
„Podle naší smlouvy nemá Ondřej nárok na polovinu mých osobních úspor. Je to díky vám. Před šesti lety jste trvala na tom, aby ho při případném rozvodu nikdo nepřipravil o peníze. Musím uznat, že jste všechno promyslela velmi důkladně.“
Naděžda dlouho mlčela.
„Jediné skutečně společné peníze máme na společném účtu,“ pokračovala Markéta. „Založili jsme ho před třemi lety na společnou dovolenou, na kterou jsme nikdy neodjeli. Vkládali jsme tam oba. Je na něm dvě stě čtyřicet tisíc. Rozdělíme je napůl. Ondřej dostane sto dvacet tisíc a stejná částka zůstane mně. Přesně podle smlouvy i zákona.“
Markéta notebook zavřela, položila na stůl peníze za svůj čaj a vstala.
„Na shledanou.“
Naděžda neodpověděla. Seděla před chladnoucím čajem a dívala se z okna na svůj pětipatrový dům. Ve druhém patře právě dělníci montovali nová okna. I ta bude ještě dlouhé roky splácet.
O několik měsíců později byl rozvod pravomocně dokončen. Peníze ze společného účtu rozdělili a Ondřej dostal svých sto dvacet tisíc. Nejprve chtěl manželskou smlouvu napadnout a navštívil právníka. Ten však prostudoval dokumenty, výpisy i okolnosti uzavření smlouvy a vysvětlil mu, že nevidí žádný vážný důvod, proč by měla být neplatná.
Byt byl původně vedený na Ondřeje. Na konci listopadu si sbalil věci a odstěhoval se k matce. Markéta se domluvila s majitelem a převedla nájem na své jméno.
Když se za bývalým manželem zavřely dveře, šla do kuchyně a otevřela lednici. Pásky byly úplně žluté a některé držely už jen na jediném rohu.
„O.“ „M.“
Markéta nadzvedla nehtem nejprve jeden pruh a potom druhý. Slepila je do malé lepkavé kuličky a vyhodila do koše. Pak položila balíček lososa na horní polici. Byla prázdná a prostorná.
O dva dny později jí zavolala kamarádka Tereza.
„Tak co, Markéto? Jak ti je?“
„Dobře.“
„Není ti samotné smutno?“
„Ne. Víš, doma je teď úžasné ticho.“
Naděžda musela od té doby splácet úvěr sama. Každý měsíc sháněla osmnáct tisíc, přestože její důchod činil pouze dvacet čtyři tisíc.
Jednoho sobotního večera seděl Ondřej v nové, světlé kuchyni své matky. Kuchyňská linka stála sto čtyřicet tisíc a byla zaplacená z úvěru. Naproti němu Naděžda bezmocně plakala. Další splátka byla splatná za dva dny a na účtu měla jedenáct tisíc.
„Ondrášku, synku, pomoz mi. Teď jsi přece volný člověk a bydlíš se mnou.“
Ondřej chvíli mlčel. Potom vstal a přešel k novému bílému spotřebiči. V lednici ležely potraviny bez jakéhokoli systému. Jeho knedlíčky vedle matčina tvarohu, jeho pivo u její domácí marmelády.
„Dobře, mami. Budu ti dávat sedm tisíc měsíčně. Ale musíme se domluvit na pravidlech. Omezíš výdaje. K lékaři budeš jezdit autobusem, ne taxíkem. Nové závěsy zatím kupovat nebudeme. A do dražšího obchodu už nechoď, v tom levnějším je všechno výhodnější.“
Naděžda přestala plakat.
„Co to říkáš?“
„A budeme mít oddělený rozpočet. Aby každý přesně věděl, které peníze jsou čí.“
Ondřej otevřel zásuvku kuchyňského stolu. Po chvíli v ní našel roli malířské pásky a černý fix. Odtrhl krátký proužek, nalepil ho na horní polici lednice a velkým písmem na něj napsal:
„N.“
Naděžda na úzký proužek mlčky hleděla. Pak se podívala na drahou novou kuchyň, na syna s fixem v ruce a znovu na lednici.
Tentokrát nedokázala najít jedinou odpověď.