V neděli vstala Božena z postele už v pět ráno. V poledne se stůl prohýbal pod jídlem: zelné závitky, bramboráky se zakysanou smetanou, nakládané houby, sádlo s česnekem, silný boršč s česnekovými bochánky a zlatavé zelné koláče přikryté utěrkou. Samozřejmě ne tou z krabičky od bonbonů. Na tu ještě nepřišla řada.
Martin dorazil přesně ve dvě. V jedné ruce držel kytici žlutých chryzantém, v druhé dort z cukrárny. Když uviděl Boženu na zápraží, široce se usmál a řekl:
— Dobrý den! Vy jste asi Klářina sestra?
— Samozřejmě, že sestra, — přisvědčila babička klidně. — Starší. Tak o padesát let.
Tvář si zachovala přísnou, ale chryzantémy potom dvakrát přemístila z jednoho místa na druhé, než pro ně našla nejhezčí kout okenního parapetu.
U stolu Martin jedl s takovým nadšením, že se Boženin přísný výraz postupně proměnil v nefalšované teplo. Neustále chválil bramboráky, přidal si zelné závitky a upřímně přiznal, že tak dobré sádlo neochutnal od doby, kdy se jeho teta odstěhovala k dceři. Klára už se začínala radovat, protože první setkání probíhalo bez nepříjemných překvapení.
Pak se však Martin opřel do židle a jen tak mimochodem prohodil:
— Jsem vlastně jednoduchý člověk a nemám žádné zvláštní nároky. Hlavní je pro mě, aby žena doma vytvářela pohodu. Aby bylo uklizeno, na stole teplá večeře, košile vyžehlené. Aby mě po práci vítala. Většinou bývám dlouho pryč.
Klára se nadechla, připravená říct všechno, co si o tom myslí. Babička ji ale předběhla.
— Chlapče, ty hledáš manželku, nebo hotel s kompletním servisem?
Martin se vesele zasmál. Domníval se, že Božena jen dobře zažertovala.
— Ale no tak, paní Boženo! Žena je přece strážkyní domácího krbu. Pohoda, teplo, rodinná atmosféra…
— Takže strážkyně, — zopakovala babička zamyšleně a položila lžíci. — Dobrá. A co budeš v tom domě ty? Host na dovolené?
— Vždyť já budu vydělávat peníze…
— Klára také pracuje a peníze domů nosí. Co po tobě tedy v domácnosti zůstane? Ponožky rozházené pod pohovkou a ovladač od televize, který potom nikdo nenajde?
V kuchyni zavládlo takové ticho, že bylo slyšet i tikání starých nástěnných hodin. Ty se zpožďovaly o sedm minut už od chvíle, kdy je pověsil zesnulý dědeček, a od té doby se je nikdo neodvážil seřídit. Kukačka jako by čekala právě na tento okamžik, náhle vyskočila z dvířek a dvakrát zakukala.
Klára zabořila oči do talíře a ze všech sil se snažila nerozesmát. Martin zrudl tak, že připomínal řepu z právě snědeného boršče.
Babička mu úplně klidně dolila další porci.
— Jez, jez, nestyď se. Moje Klára umí uvařit boršč stejně dobře jako já. A když se v zimě malotraktor odmítne nastartovat, zvládne ho rozjet na druhý pokus. Soused Jarda to dokáže až napopáté, a ještě předtím si celé ulici postěžuje na bolavá záda. A ty, chlapče, umíš loupat brambory?
— No… vlastně… v zásadě…
— V zásadě! — ožila Božena a začala vstávat od stolu. — Tak se hned podíváme, co se za tou zásadou skrývá.
Za necelou minutu měl Martin před sebou vědro brambor, misku s vodou a nůž s dřevěnou rukojetí.
To, co následovalo, vyprávěla Klára kamarádkám ještě nejméně pět let. A pokaždé se všechny smály tak, až jim tekly slzy.
Martin loupal brambory s takovou neobratností, že nebylo možné zachovat vážnou tvář. Slupka mizela v tlustých kusech a s sebou brala i velkou část samotné brambory. Velká hlíza velikosti pěsti se během jediné minuty změnila v cosi o velikosti vlašského ořechu — a navíc podivně hranatého.
— Z jedné takové brambory bych nastrouhala bramboráky pro tři lidi, — komentovala babička jeho počínání. — Ty jsi z ní vyřezal Rubikovu kostku. Mám ji teď hodit do polévky, nebo ji dát dítěti na hraní?
— Ještě se to učím, — zamumlal Martin.
— To vidím. Ale slepice budou mít dnes svátek. Brambor snědí víc než my.
Za dvacet minut dokázal Martin oloupat pouhých pět brambor. Božena, která seděla vedle něj a současně vyprávěla, jak se jí kdysi přišel Josef ucházet o ruku, zvládla patnáct. Pod jejím nožem se slupka oddělovala v jediné dlouhé, téměř průsvitné stuze.
Nakonec Martin nevydržel.
— Jak to děláte tak rychle?
— Rukama, synku. Moje ruce jsou úplně stejné jako tvoje. Jen od dětství věděly, k čemu jsou vlastně určené.
Martin odjel až k večeru. Slušně se rozloučil, poděkoval za oběd a dokonce si odvezl i oloupané brambory, protože babička prohlásila, že na sázení už se stejně nehodí. Kytice žlutých chryzantém ovšem zůstala na parapetu.
— Babičko, proč jste na něj byla taková? — zlobila se Klára, když myla nádobí a schválně při tom bouchala talíři hlasitěji než obvykle.
— Protože jsem tě nevychovala proto, abys někomu dělala služku, — odpověděla Božena klidně a skládala chléb do plátěného sáčku. — Jestli se urazí a už nepřijde, tím lépe pro něj. Alespoň zůstane ubrus nevyužitý. Jestli se vrátí, možná z něj ještě uděláme pořádného člověka.
Martin nezavolal v neděli, v pondělí ani v úterý. Celý další týden vydávala Klára balíky s tak zachmuřeným výrazem, že jí Marie přinesla sklenici medu „na zlepšení nálady“. Ve čtvrtek se však na telefonu konečně objevila krátká zpráva: