„Vyřiďte paní Boženě, že trénuji.“
Klára ji babičce přečetla nahlas. Božena neodpověděla, jen významně zabručela a vydala se do sklepa pro další sklenici nakládaných okurek. Pro jistotu.
V sobotu se Martin objevil znovu u branky. V rukou držel něco velkého zabaleného v kuchyňské utěrce a z tašky mu vykukovala úplně nová kostkovaná zástěra s visačkou z obchodu.
— Koláč! — oznámil slavnostně. — Jablečný. Připravil jsem ho úplně sám, od začátku do konce. Maminka mi jen trochu radila po telefonu.
Koláč položili na stůl. Božena do něj opatrně poklepala klouby prstů. Ozval se zvuk, jako by někdo vytrvale bušil na dřevěné dveře.
— Chlapče, z čeho jsi ho upekl? Z jablek, nebo z cihel?
— Těsto asi trochu překynulo, — přiznal Martin po pravdě.
— Trochu, — přitakala babička vážně. — Víš co? Branka se mi pořád otevírá ve větru. Když ji podepřeš tímhle koláčem, neotevře se ani v pořádné vichřici. V domácnosti se taková věc vždycky hodí.
Smáli se všichni tři, přičemž Martin ze všech nejhlasitěji. Nakonec se do koláče přece jen pustili, jen poněkud neobvyklým způsobem: tvrdou kůrku odkrojili a lžičkami vyjedli jablečnou náplň. Jablka, to se muselo uznat, byla výborná.
U čaje Martin vyprávěl, že své matce popsal celý rozhovor, který s Boženou vedl při prvním setkání.
— Smála se snad deset minut bez přestávky. Pak řekla: „Konečně se našla žena, která ti dokázala vysvětlit to, co se ti už dvacet let snažím vtlouct do hlavy.“
— Máš rozumnou maminku, — přikývla babička. — Někdy ji přiveď na návštěvu. Ráda se s ní seznámím.
Celou zimu přijížděl Martin každou sobotu. Postupně se naučil loupat brambory v tenkých slupkách, i když Boženiny rychlosti stále nedosahoval. Začal dělat pirohy — trochu křivé, ale pevné a nerozvařené. Naštípal dříví na dva měsíce dopředu a nakonec opravil i branku, takže slavný jablečný koláč byl oficiálně zbaven své čestné funkce zarážky.
Jedno mrazivé ráno dokázal dokonce nastartovat starý malotraktor. Pravda, povedlo se mu to až na sedmý pokus, ale soused Jarda si přesto uctivě sundal čepici.
Babička ho pomalu přestala nazývat „tím měšťákem“ a stále častěji říkala „náš Martin“. Zpočátku samozřejmě pouze tehdy, když Martin nebyl nablízku.
A na jaře, když se vesnické třešně zahalily do bílých květů, byla stará krabička od čokoládových bonbonů konečně otevřena doopravdy. Vyšívaný ubrus s červenými kohouty se dočkal svého dlouho očekávaného dne.
Uplynul další rok. Na konci října se kuchyní znovu šířila nádherná vůně čerstvého boršče. U sporáku stál Martin ve stejné kostkované zástěře, už mnohokrát vyprané a dávno přijaté za běžnou součást jeho domácího oblečení. Vedle něj, téměř ramenem u jeho lokte, stála Božena a sebejistě řídila vaření.
— Řepu připrav zvlášť. Zvlášť, povídám! Přidej lžičku cukru a trochu octa, aby si zachovala pěknou barvu. Vždyť nevaříš kompot!
— A kdy mám osolit?
— Až ti řeknu. Zkušební lhůta ti ještě neskončila.
Klára seděla v sousedním pokoji, v náručí držela malou Emu a s úsměvem poslouchala rozhovor přes pootevřené dveře. Její dcerce byly teprve tři týdny a spala mamince na rukou tak sladce, jako by také pozorně sledovala, zda tatínek přidává řepu do boršče správně.
— Tak vidíš, Kláro! — zavolala babička, aniž odvrátila hlavu od sporáku. — A ty jsi říkala, že ho svým chováním odeženu. Nic takového! Neodehnala jsem ho. Jen jsem ho pořádně vychovala!
— Já vás náhodou slyším, paní Boženo! — ozval se Martin.
— Výborně, že slyšíš. Míchej boršč a nestůj tam bez práce!
A ve starém příborníku, za křišťálovou salátovou mísou, opět stála známá krabička od čokoládových bonbonů. Večer předtím si Božena sedla ke stolní lampě, vzala do rukou vyšívací kruh a začala připravovat nový svatební ubrus. Řekla, že je lepší být připravená předem, protože dnešní ženichové jsou všelijací a jejich převýchova může zabrat opravdu hodně času.