Klára návštěvy u rodičů na venkově nesnášela. O žádném odpočinku nemohla být řeč. Jakmile člověk překročil práh jejich domu, okamžitě ho někdo zapřáhl do práce a od rána do večera se nezastavil. Za oknem zářilo jarní slunce, kolegové v práci nadšeně probírali, co letos zasadí, a Klára s tísnivým pocitem čekala, kdy jí matka zavolá. Nemusela čekat dlouho.
Večer se na manžela obrátila s nuceným úsměvem:
— Petře, co kdybychom o květnových svátcích přece jen zajeli k našim? Mamka volala a zase si stěžovala, že jsme na ně úplně zapomněli. Navíc je čas sázet brambory. Vždyť víš, co začne, jestli nepřijedeme pomoct.
Petr se zamračil. S tchyní nikdy nevycházel snadno. Milovala rozkazování, poučování a rady rozdávala i tehdy, když se jí na ně nikdo neptal. Naštěstí tchán byl rozumný člověk.
— Dobře, přesvědčila jsi mě, — ustoupil nakonec. — Ale na zahradu mě nežeňte. Do roboty jsem se nenajal.
Klára se pobaveně ušklíbla:
— Vždyť my jsme tam za čeledíny, zapomněl jsi? Aspoň budeme mít všechno vlastní, přírodní a bez GMO, — zazpívala sladce způsobem, jakým to vždycky říkávala její matka.
Petr se rozesmál. Oba věděli, že práci se stejně nevyhnou. Kdyby odmítli, tchyně by jim to připomínala ještě celé měsíce a Kláře by pořádně otrávila život.
Cesta uběhla rychle. Jejich dvouletý syn Matěj byl nalepený na okně a celou dobu nadšeně vykřikoval:
— Mami, kovy! Kovy!
— Kravičky, broučku, — opravila ho Klára s úsměvem. — Ano, za chvíli budeš pít svoje oblíbené mlíčko.
Matka jim otevřela ještě dřív, než stačili pořádně zaklepat. Rozzářila se a hned se rozezněl její hlas:
— Klárko! Můj milý zetě! Můj sladký vnouček! Konečně jste tady! Už jsme si mysleli, že jste na nás úplně zapomněli!
Vrhla se dceři kolem krku tak prudce, až Klára málem zalapala po dechu.
— Jak se tam máte v té vaší prokleté Praze? Zase samé kolony? Pojď ke mně, ty krasavče!
Matěj se polekaně schoval za matčinu nohu. Před příliš silným babiččiným objetím se snažil uniknout.
— Mami, trochu pomaleji. Už si na tebe odvykl, — požádala ji Klára.
— Od vlastní babičky? Vždyť já ho nesním! — Matka uraženě našpulila rty, ale přece jen ztišila hlas. — Pojďte dovnitř. Táta se každou chvíli vrátí a sedneme si ke stolu. Skoro nic jsem nepřipravovala. Jen jsem upekla maso, nasmažila palačinky, podusila brambory, udělala pár salátů a napekla koláče.
Za chvíli se objevil i otec. Sedl si k vnukovi, pevně ho objal a poplácal po zádech:
— Ahoj, Matěji. Večer půjdeme na pole? Podívej, jak jsi vyrostl. Už jsi pořádný chlapík.
Večeře proběhla celkem klidně, i když Matěj dlouho nevydržel sedět. Vrtěl se, zlobil, bral ze stolu lžíce a několikrát shodil na zem kus chleba.
— Pěkně jste ho rozmazlili, — poznamenala matka, když zvedala další příbor. — Tomu by neuškodil řemen.
— Mami, jsou mu teprve dva roky, — odpověděla Klára unaveně. Už věděla, kam se rozhovor stočí. — Je ještě malý. A všechno je tu pro něj nové.
— U vlastní babičky a dědečka je mu všechno nové? — odsekla matka. — Není malý, je nevychovaný. Tebe i bratra jsme drželi zkrátka a podívej, vyrostli z nás normální lidé. Jaká jsi vůbec matka? Jako by tě dítě obtěžovalo. Zkusila jsi ho někdy vychovávat?
Petr si odkašlal, ale mlčel. Už dávno pochopil, že hádat se s tchyní znamená jen zbytečně si ničit nervy. Klára také nic neřekla. Zvykla si její výpady přecházet a tvářit se, že se nic nestalo.
Druhý den vstala matka ještě před svítáním. Vrazila k nim do pokoje a hned od dveří spustila:
— Klárko, vstávat! Brambory se musí zasadit a půda pořád není zrytá. Táta na podzim stihl udělat jen půlku a ty jsi pořád někde zaneprázdněná. Když něco potřebujete, jste tři, ale jakmile mají rodiče pomoc, nikde nikdo!
Všichni se zvedli a narychlo posnídali. Matěj odmítal kaši a začal protivně kňourat. Klára věděla, že odporovat matce nemá smysl, a tak si oblékla staré džíny, mikinu a gumáky.
U dveří se zeptala:
— Mami, pohlídáš Matěje? Nemůžu ho přece vzít na záhon. Ještě je venku chladno.
— Copak si neporadím s vlastním vnukem? — urazila se matka. — Jen běž. Najednou se z tebe stala velká pracovnice.
Klára se podívala z okna. Petr už stál u vzdáleného záhonu s lopatou v ruce a bez nadšení zíral na vlhkou jarní půdu.
— Dávej na něj pozor a nepouštěj ho k jezírku, aby si tam nešel hrát, — zavolala ještě.
O jezírku se zmínila téměř bezmyšlenkovitě. Rodiče ho vykopali asi před dvaceti lety, aby měli vodu na zalévání, a potom už ho tam jednoduše nechali. Dávno nebylo příliš užitečné, ale rodina si na něj zvykla. Bylo malé, zarostlé žabincem a jeho břeh klesal pozvolna do kalného bahna.
— Už běž, — mávla matka podrážděně rukou. — Jak jsem vás dva vůbec vychovala? Jsi slepice bez hlavy. Člověk neví, co z těch dětí děláte. Fuj.
Zahrada byla po zimě obrovská a zanedbaná. Ze země trčely suché zbytky loňské natě a slehlá půda kladla lopatě odpor. Petr už stačil udělat jednu brázdu a na čele se mu leskl pot. Klára se pustila do práce vedle něj a zarývala nástroj do země celou silou. Samozřejmě to měli zvládnout už na podzim, jenže tehdy k rodičům přijet nedokázali.